VENKOVNÍ BAZÉN

Do Illei dorazila teprve před nedávnem. Vlastně jen v řádu hodin. Bylo to dnes velmi brzy ráno, kdy se slunce na obloze teprve rozkoukávalo. Let jako takový nebyl nejhorší, jediné, co za celou dobu dělala, bylo, že odpočívala. Jako ostatně poslední dobou až neslušně často. Naštěstí v okolí nebyl nikdo, kdo by jí to mohl nějak extra vyčítat. A i kdyby ano, dělala by si z toho něco? Pravděpodobně ne. Příliš jí nezáleželo na tom, co si o ní druzí myslí. Většinou. A aktuálně měla jakékoliv názory na jejich lenost úplně volné. Nicméně po dni, který strávila prozkoumáváním paláce a jeho okolí byl přeci jen čas se někde usadit a možná si i přečíst něco hezkého. Možná právě proto se vydala k venkovnímu bazénu, na který narazila spíš náhodou. Na sobě má huňaté černé sněhule, protože není nad to být řádně připravená. Mimo to má i vcelku obyčejné oblečení, běžné pro prakticky kohokoli. Světlé rifle, doplněné černým svetříkem, přes který má přehozený i vínový kabát. Vlasy má volně rozpuštěné, nyní mírně zacuchané v důsledky občasných poryvů větru. Aby jí tolik nezavazely, zastrčí si pár pramenů za ucho. Bohužel, ve své roztržitosti si zapomněla vzít gumičku, takže to bude muset vydržet bez ní. Přinejhorším se může vrátit, prozatím se ovšem nikam hnout nemíní. Jelikož je příliš velká zima na koupání, tak se aspoň posadí na jeden z kamenů a z tašky, kterou má přehozenou přes rameno, vyloví rozečtenou knížku. Tu otevře na stránce, kterou má poznačenou záložkou. Není jí tak velká zima, čili by snad mohla vydržet i déle než pár desítek minut. Nejspíš by mohla zůstat zavřená ve svém pokoji, v teple a klidu, jenže to by se připravila o… co vlastně? To se teprve uvidí. Krátce se rozhlédne, než sklopí pohled ke stránce a dá se do čtení.

Ještě dnes ráno se nacházela v zasněžené Francii, dívala se ven z okna své komnaty a balila si právě pár dalších nezbytných věcí k pobytu v Illei. Samozřejmě její odjezd nemohl ani v nejmenším minout rozloučení se s jejím snoubencem, kterého v lásce tedy vůbec neměla i když podle francouzského bulváru do sebe byli po uši zamilovaný. Antonie to pouze uměla skvělé hrát to bylo celé, nemohla říct, že si nerozumí ale nebylo tam nic. Nejspíše kvůli dalšímu chlapci v jejím milostném životě. Kolem večera konečně dorazila do Illeiského paláce. Nechala se ubytovat v pokoji ve kterém i vždy přebývala když tu byla i když tu už je pár let. Stihla popřát královskému páru krásný zbytek večera, poděkování za to, že se může zdržet a pozdravy od rodičů, než se uchýlili do své komnaty. Myslela si, že i cestou někde potká Damona ale jak se dozvěděla následně od stráží měl něco lepšího na plánu a proto překvápko v podobě sebe, jako jeho dlouholeté kamarádky si nechá na později. Nechtěla jenom sedět ve své komnatě zbytek večera a proto se vydala ven kde to měla vždy nejraději. Její nohy jí zavedli až právě k venkovnímu bazénu kde si samozřejmě všimla, že už tam někdo před ní je. Oblečená v typickým zimním oblečení Francouzů pěkně s baretem na jejich platinově blonďatých vlasů, přešla trochu blíže k dívce ale tak i k vodě. "Krásný večer přeji. Snad nebude vadit moje přítomnost." Přimluví se k dívce a věnuje jí jeden ze svých milejších úsměvu. Zatím se nepředstavovala protože chtěla první přilákat tak její pozornost na sebe.

Romeo a Julie je sice klasika, kterou četla již několikrát, ráda si však právě tuto knihu přečte znovu a znovu. I když už přesně ví, co se stane a kdy, jde o jeden z těch příběhů, který by mohla číst a prožívat stále dokola. Ano, je smutný, ale zároveň krásný a tááák romantický. Jedna ze slabostí, na kterou trpěla. Jedna z mnoha, abychom byli přesní. Pohledem létá po řádcích, které zná skoro zpaměti, přesto vnímá každičké slovo tak, jakoby ji četla poprvé. Je natolik ponořená do příběhu, že cokoliv, co se děje v realitě, jde úplně mimo ní. A tak přeslechne i další příchozí, kterou by kdykoliv jindy zaznamenala, kdyby tedy dávala aspoň trochu pozor. Právě proto, že byla krapet mimo, ji hlas dost blízko poněkud překvapí. Lehce sebou trhne a vzhlédne. Modrá očka upře na dívku, která se tu dle jejího zjevila jako duch. Je to hloupost, samozřejmě, protože zcela určitě přišla. V rychlosti přejede jak její obličej, tak její vzezření. Celá její osobnost křičí Francie, jakoby snad na sobě měla nálepku či něco podobného. Není to zvláštní, ani divné, spíš svým způsobem roztomilé. “Krásný večer i… tobě.” Na malý moment zaváhá, jestli je vhodné, aby jí rovnou tykala či nikoli. Nakonec se rozhodne vsadit na první dojem toho, že dívka nebude nějakou namyšlenou nanynkou, vždyť ji oslovila sama. Což nemusí znamenat mnohé, ale ona na první dojem docela dost dá. “Vůbec ne, naopak. Společnost mi pro změnu přijde vhod. Celý den jsem strávila sama, tohle bude příjemná změna.” Oplatí jí úsměv a volnou rukou poklepe na místo vedle sebe. Vzápětí vrátí záložku do knížky a tu posléze zavře a odloží na druhou stranu. “Jak dlouho tu jsi ty?” Těžko říct, takhle na první pohled to nedokáže posoudit. Mohla tu být pár hodin, ale také například týden. Kdo ví. “Přijdeš mi povědomá.” Malinko zúží oči, když si blondýnku prohlédne důkladněji. Aktuálně její mysl však stále ještě částečně visí u zamilovaného páru, tudíž nepracuje na plné obrátky.

Sama moc sice nevěděla co chce dělat u venkovního bazénu když byl naprosto ledový a všude okolo jenom sníh a trochu namrzlin. Možná kdyby chtěla opravdu něco udělat jinak skočila by tam aby se probrala ze svého života a mohla aspoň na chvíli přemýšlet, možná že by jí to i konečně probudilo v tom co a jak má udělat, před čímž jí vlastně zachránila právě dívka, které tu byla ještě před ní a četla knihu. Dokud jí tedy nevyrušila. Lehce si ještě poupraví svůj baret a nakloní ho do levé strany než zvedne hlavu tak aby si pečlivěji jak jenom to ve tmě ozářené vycházejícím měsícem a okolních malých světel jde prohlédnout. Hnědovláska s opravdu silně až bijícím se nádhernými modrými oči, už jenom tímhle jí zaujala aby si s ní dále chtěla povídat. Jinak ne vždy byla až takhle odhodlaná někoho chtít vyzpovídávat či podobné. "Tak to jsem ráda, já svůj v podstatě celý den strávila v letadle, nemůžu si stěžovat je pohodlné ale přeci jenom cokoliv je lepší." Sama také nepatrně řekla co tedy dělala ona i když se jí neptala. Svým způsobem pomalu začínala nesnášet letadla, všechno bylo v pohodě, pohodlnost ale pomalu v nich začínala být jako doma a to se jí zdálo špatně. Stále lítala sem a tam, na krátké doby tedy až na teď, hodlala zůstat až do svatby Damona. Posadí se vedle ní na nabízené místo a lehce přehodí nohu přes sebe a podívá se do dálky, na bazén a výhled mezi listy stromů. "Jsem tu asi hodinu a půl, a ty?" Odvětí a také se jí optá, nejenom ze slušnosti ale protože jí to zajímalo. Když řekne něco o povědomosti podívá se na ní a musela uznat, že jí také už někde viděla. "Jsem Antonie, korunní princezna Francie." Prozradí jí tedy takto oficiálně kdo vlastně je a čeká tak, že i ona sama vezme do rukou co zná a představí se jí také. "Znáš Damona?" Neodpustila si hned rychlou otázku a tím vlastně i menší vyzpovídání o tom kdo to vlastně úplně je. Na tváří si drží přátelský úsměv.

V první chvíli si znatelně oddechne. Bylo to vůbec poprvé, co se ocitla mimo rodnou zemi, v úplně cizím prostředí a bez většiny těch, které znala. Právě proto si připadala poněkud nejistá a tak tajně doufala, že narazí na někoho, kdo by se jí snad svým způsobem ujal či něco podobného. Jednoduše kamarádku, se kterou by si mohla ve volných chvílích popovídat, když už nebude mít zbytí. Jak to tak vypadá, mohla by mít přímo před sebou první adeptku. Může tedy jen doufat, že se jí nepodaří dívku svou divností odehnat, protože by to byla velká škoda. Konverzace s ní totiž byla až s podivem jednoduchá a příjemná. Zkrátka nechtěla nic pokazit, to je celé. “Tak to jsme na tom úplně stejně, potřebovala jsem najít nějaké místo, kde mi bude dobře.” A to se nejspíš také povedlo, doufejme. “Já v letadle strávila noc, on si člověk moc nevybere. Ale přes den to musí být o to horší, vždyť by se jeden unudil.” Ona měla minimálně tu výhodu, že se mohla trochu prospat, když už nic jiného. Jenže co ve dne? Dlouhé lety jsou úplně to nejhorší, co může existovat. A to s nimi ani nemusí mít osobní zkušenosti, aby právě tohle věděla. “To není tak špatné. Já jsem tu v podstatě už od rána. Stihla jsem projít většinu paláce i okolí, ale pořád mi hodně míst zbývá. Řeknu ti, je to tu vážně rozlehlé.” Což je dosti podobné jako doma. Jenže tam už se aspoň vyzná a tudíž má svá oblíbená místa, na která se ráda vrací. Tady si je bude muset ještě vytvořit a najít. Tento bazén by ale mohl dost dobře patřit mezi ně. Je tu příjemně, v létě to musí být ještě lepší. “No jasně!” Vyhrkne první, co jí napadne a plácne se dlaní do čela. Dětinské? Možná, ale holt už taková je. “Omlouvám se, že jsem tě hned nepoznala. Poslední dobou mám v hlavě zmatek.” Automaticky se omluví, jelikož podobné věci by se jí jednoduše stávat neměly. Nejspíš, tak jí to bylo řečeno. “Já jsem Skylarie, princezna Belgie.” Sice nemá žádného sourozence, na kterého by korunní povinnosti mohla přehodit, ale jakékoliv podrobnosti zatím neřešili tak dopodrobna, ještě je čas. Minimálně do jejích osmnácti let, jak jí říkával otec. “Nijak zvlášť. Párkrát jsem ho viděla, ale nedá se říct, že bych ho přímo znala. Vlastně neznám osobně skoro nikoho. Ty ano?” Zeptá se rovněž na oplátku a zavrtí se na místě. Tohle bude ještě bezesporu zajímavé. Ne proto, že by byla hladová po drbech a řečích, ale třeba se skutečně dozví něco užitečného a zajímavého.

Illea v jejím dětství byla druhý domov, občas to tu měla radši jak ten svůj a hádající se rodiče o tom koho si jejich dcera vezme nebo jakého dalšího adepta a jeho rodinu odradila pár nepravdivými informaci. Položila si lehce ruce na svá kolena. Na rukách má ještě černé, elegatní rukavičky aby jí hned neumrzli prsty u rukou, které má už tak běžně vždy na kost studené. "S hledáním míst ti můžu dokonce i pomoc." Navrhne jí, protože sama s orientací tu problém neměla čímž se jí vybavilo i to jak tu bude tolik těch neznámých dívek pochodovat a ztrácet se na začátku v celém paláci. Musela se nad tím trochu pousmát jak to tu potom bude vypadat, jako ztracená kuřátka ve vysokém poli, které nemají mapu, možná že by jim i jednu takovou udělala. "Neskutečná nuda, vlastně si tam nemáš ani s kým povídat, protože jediný co tam je si ty a pilot a něco jako letuška, která balí pilota.Takže jsem přečetla asi tucet časopisů o všem co jsem našla, každé písmenko. Dokonce i to kde byli vyrobeny." Trochu se nad tím pousměje ale říkala naprosto pravdu. Pěkně na nic létat přes den a v podstatě sama. Nebýt časopisů tak se tam asi někde půjde složit a nebo se bude dívat do svých kufrů a třídit oblečení podle barvy aby zjistila,která dominuje. "Dej tomu ještě tak týden a budeš to znát nazpaměť." Alespoň jí to tak přišlo, že je to v podstatě podobné jako v ostatních palácích a nebo to je tím, že to tu znalo už opravdu od mladého věku. "Skylarie, tak to mě těší. Vůbec si s tím nelam hlavu, na fotkách vypadám líp." Zažertuje protože jí opravdu nevadilo, že jí hned nepoznala. Každý přeci jenom měl v hlavě spoustu jiných věcí. "Když tak mi můžeš říkat Tonie" Přezdívky brala mnohem lépe, také je měla i o tolik radši než celé své jméno. "Vlastně to tu znám od dětství tak i prince, vlastně jsem ho přišla překvapit tím, že tu zůstanu na celou tu jeho selekci a budu pozorovat co se tu děje." Upřimně se nad tím usměje a jde na ní hodně vidět, že se opravdu těší jak to bude probíhat. "To nevadí, prozatím tu znáš mě. To je dobré na začátek."

Ventilovat nadšení v úměrných dávkách nepatřilo k jejím silným stránkám. Mnohem častěji z ní proudilo v nekontrolovaných výbuších, pokud bychom si tento proces měli představit vizuálně. Například jako právě teď, když Antonie zmíní, že by jí byla nejen schopná, ale i ochotná pomoci s hledáním nějakých míst. “To by bylo vážně skvělé, děkuji.” Vřele se na ni usměje. Stejné pocity vyjadřují i její oči, které doslova září jiskřičkami. V některých případech je holt jako malé dítě a nic s tím nenadělá. “Ty se tu teda, hádám, vyznáš. Je to tak?” Zeptá se ještě na související otázku, aby měla jasno. Přijde ji totiž nepravděpodobné, že kdyby tu skutečně byla jen pár hodin, měla by to tu dokonale zmapované. Právě z toho si odvodila, že tu Toni už někdy byla. Anebo má jen pečlivě nastudovány plány budovy. Mírně zatřepe hlavou, čímž se jí uvolní pár pramínku, které se zhoupnou před obličej. Zamračí se na ně a rukou je vrátí zpátky poslušně na místo. “Koukám, že to všude probíhá dost stejně. Myslela jsem, že poměr pilota a letušky jsou už pasé, ale očividně ne.” Krátce se zasměje a mávne rukou. Do toho jí přirozeně nic není, jen jí to připadalo jako docela zajímavý a zábavný fakt. “Vidíš, zase jsi o něco chytřejší. I když pochybuju o tom, že tyhle vědomosti někdy někde využiješ.” Koutky ji zacukají v dalším úsměvu. Nemíní si z ní utahovat, to ani náhodou, ale fakt, že přečetla úplně všechno do puntíku vynechat jednoduše nemůže. “Dobře, beru tě za slovo. Ale jestli se tu i po týdnu ztratím, hledat mě budeš ty.” Zvesela na ni mrkne. Inu, je to přeci jen perfektní a neprůstřelný plán. Možná by se přeci jen ztratila schválně, jen proto, aby byla legrace. “Ale prosím tebe, nebuď blázen. Vypadáš stejně dobře jak na fotkách, tak i ve skutečnosti. Jsi přímo ukázková, jako ze žurnálu. Což je dobrá věc, samozřejmě.” Rychlé doplnění, aby snad nevyzněla neomaleně nebo něco podobného, protože tak to není. Oproti Antonii si připadá poněkud obyčejně. “Fajn, Tonie. To se mi líbí. Pro tebe platí to samé, nebráním se žádné přezdívce nebo zkratce. Vystřídalo se jich už několik.” Od prostých odvozenin jejího jména až po bláznivé kreace, které vymýšlela spolu se služebnictvem doma na zámku. “Jsem si jistá, že za to bude rád. Chudák, musí toho mít taky spoustu. Nervy a podobně. Já bych si tím například projít nechtěla.” Už jen představa toho, že by si snad měla vybírat z mladíků, kteří by byli jakýmkoliv způsobem zvolení, v ní vyvolává hrůzu. Na podobné úvahy má ostatně ještě dost času. Doufejme. “Taky si myslím. Vlastně je to více, než dobré. Přímo skvělé. Snad ti nebudu po čase připadat jako úplný blázen.” Na moment ji zmizí úsměv ze rtů, ale vzápětí je zase zpátky. “I já se hodlám zdržet co nejdéle to půjde. Jsem zvědavá, podobnou příležitost si nemůžu nechat ujít.” Promne si ruce. Částečně chladem, ale také v očekávání toho, co přijde. “Řekni mi něco víc o Francii. Já nikdy nikde nebyla. Tuším, že mě to teprve čeká.” Malinko se ušklíbne. Stejnou měrou se těší jako ne. Má to totiž, ostatně jako prakticky vše, své plusy a mínusy. “Dáš si čokoládu? Nosím ji všude sebou.” Naprosto instinktivní otázka, nad kterou nemusela moc přemýšlet. Podobně se ptá každého, dost často i sama sebe. Zaloví v tašce, vytáhne už načatou čokoládu a čtvereček si odlomí. Ruku natáhne i směrem k Tonie, kdyby se k její sladké jízdě chtěla náhodou přidat.

Přitáhne si trochu kolena blíže k sobě a opře se o ně bradou, nebylo to tím, že by jí byla nějaká extra zima ale spíše tak ze zvyku. Chvíli se dívala do vody v bazénu a přemýšlela v kolika letech se sem poprvé vlastně podívala. Nedokázala si vůbec vzpomenou připadalo jí to už jako věčnost a nejspíše i první vzpomínky vytěsnila, ani by se tomu nedivila má v hlavě teď naprosto jin starosti. ”Ano, vyznám. Docela dobře.” Jeden čas si i myslela, že se tu vyzná mnohem lépe než u sebe doma ve Francii, přišlo jí to tam lehce chaotické, možná protože to tam už moc jako malá neměla ráda a čas tam moc netrávila protože rodiče byli na cestách a nechtěli nechávat jak říkali, svůj poklad ohrožen ve Francii. ”Myslím, že ty poměry jsou už pasé ale jenom jim to nejspíše ještě nikdo neřekl.” Zasměje se nad tím protože někdy se na to dívat je dost nepříjemné, docela někdy pochybuje, že se pilot dokáže plně soustředit aby letadlo udržel ve vzduchu. ”Jistě, až tě někdo bude hledat hodně hodit, tak si nasadím svojí červenou čepku a půjdu tě hledat.” Zasměje se nad tou představou jak chodí po paláci a hledá jí snad v každé místnosti, což by jí určitě trvalo celý den i kdyby šla hodně rychle. ”Tak to děkuji.” Mile se usměje a lehce skloní hlavu. Následně se zase napřímí a rozhlédne se po okolí bazénu. ”Myslím, že Sky se mi bude pamatovat nejlépe. Navíc máš moc pěkné jméno.” Přemýšlela jestli už slyšela takovéhle jméno, možná nějaké podobné ale nikoho neznala s takovýmhle, tedy až do teď. ”Upřímně, být na jeho místě a vybírat si ze 35 kluků, nezvládla bych to. Nedokázala bych si vybrat, to musí být hodně náročné, navíc také pamatovat co s kterým, kde co, co říkal a podobně skoro nadlidský úkol. Doufám, že si Damon bude dělat do deníku poznámky o každé z nich.” Pousměje se nad tou představou jak si každý večer zapisuje do deníku své názory na dívky, jména dívek, s kterou kde byl, jak působila a co říkala. ”Moc ráda, nechci chválit ale jedním slovem Francie je úžasná, většina francouzů jsou milý a ne takový jak se o nich říká, je pravda, že kolikrát jim není rozumět a taky to, že jsou velmi hluční. Někteří mají takový ten knírek jak můžeš vidět ve filmu ale spíše starší generace. Jinak Francie má opravdu hodně krasných památek, které doporučuji naprosto každému kdo se tam jede podívat, samozřejmě Eiffelova věž, to nesmím vynechat i když fronty a lidí je tam opravdu několik, nejlepší je tam jít večer s privilegiem aby sis tu krásu opravdu užila, pokud budeš ve Francii tak se určitě zastav na Zámku ve Versailles což je můj palác když to tam povím. Katedrála Notre Dame, stojí za to je to největší katedrála, její stavba trvala přes dvě století. Muzeum Louvre, patří mezi největší muzea na světě. Hora sv. Michaela, osobně jsem tam byla pouze jednou ale kdybych měla více času, hned bych tam jela znova a znova, je to úchvatné přitom je to tak na malém místě. Pokud máš ráda lyžování, tak naše střediska jsou ohromné a v podstatě v nich najdeš všechno na co si vzpomeneš." Na chvilku se odmlčí protože o Francii by dokázala vyprávět opravdu hodně dlouho, hodně zajímavostí. Místa na které potom turisti moc nechodí a podobné ae to si raději nechá spíše na příště, protože už tak jí přišlo, že mluví dlouho. "Řekni mi něco více o Belgii, ještě jsem neměla příležitost se tam dostat tak aby věděla na co se mám jít podívat nebo dát pozor." Pousměje se a čeká co všechno jí poví Sky. Nabízenou čokoládu nemůže v žádném případě odmítnout. Ulomí si také čtvereček stejně jako Sky. "Děkuji."

Nedá se říct, že bo Tonie přímo záviděla, to určitě ne, nicméně si neodpustí malinké přání toho, jaké by to bylo, kdyby se i zde vyznala i ona. Znala by prakticky všechna zákoutí tak dobře, že by nehrozilo, aby se ztratila. K tomu má však nejspíš ještě hodně daleko a bude si tak muset počkat. Nebo svou, troufá si říct nyní již kamarádku, dotlačí k tomu, aby nakreslila nějakou mapu. Jasně, protože pochodovat po paláci s rozloženou mapou je zcela běžné. Pokud by jí to ovšem mělo pomoci v orientaci, tak by to mileráda udělala, alespoň prvních pár dnů. Učí se celkem rychle, tudíž i s tímto by neměl by být velký problém. “Možná bychom se toho mohly příště ujmout my. No co, někdo to udělat musí.” Protočí oči a připojí se k jejímu smíchu. S největší pravděpodobností by to však neudělala, ostatně, ani jí do cizích vztahů nic není, pokud by to ale mělo ohrozit ji nebo někoho jí blízkého, zasáhnout by musela. “Počítám s tím. A jak nebudeš mít čepku, tak to neplatí.” Poznamená ještě. Ano, sice přehání, ale proč by zrovna teď nemohla? Celá ta představa je tak přitažená za vlasy, že to klidně plácnout může. Jenže, na druhou stranu, je to taky dost dobře možný scénář, který by se klidně stát mohl. “Fajn, proti tomu nic nemám. Krátké, výstižné a snadno zapamatovatelné.” V podstatě shrne všechno, co se k přezdívce tak nějak hodí. Následně se na blondýnku vděčně usměje. “Děkuji, aspoň že rodiče nebyli zrovna extra kreativní, mohla bych skončit daleko hůř.” Pokrčí rameny. Ve své podstatě jsou všechna jména krásná, jenže když máte i vy problémy vyslovit to své, je pak něco špatně. “Taky si myslím. Musí to být hrozně náročné. Nejenom na psychiku, ale na čas. Jak si má jeden vybrat z tolika nápadnic? A zapamatovat si o každé co nejvíc, to nejspíš není lehké.” Zamračí se. Ještě štěstí, že ona má do vdávání se ještě poměrně daleko. Nicméně i tak to nejspíš bude mít o dost snazší. Doufejme. “To nejspíš bude muset. Aby udržel krok.” Vážně pokýve hlavou, ale v duchu už si vybavuje, jak by se chudák Damon při schůzce třeba spletl. Raději podobné představy zažene a zaposlouchá se do vyprávění o Francii. Vždycky se tam chtěla podívat, ale ještě nebyla příležitost. Nicméně rozhodně ji přidá na seznam míst, kam jednoduše musí za každou cenu. Rovněž si už teď dělá poznámky na všechna místa, která Tonie zmíní. Eiffelova věž je samozřejmost. Jenom netušila, že tam je skutečně tolik lidí, i když to bylo pochopitelné. Vždyť je to symbol pravděpodobně celé Francie, ale Paříže určitě. Dalším místem, kam se musí podívat, je také zámek. Doposud jej viděla jenom na obrázcích a to jednoduše není ono. “Dvě století? Páni, to musí být opravdu úžasná.” Na moment se zasní. Jen o chvíli později už je ale zpátky i s tím, že jeden den jí na návštěvu určitě stačit nebude. “Jak to tak poslouchám, budu se muset zdržet minimálně týden, pokud chci vidět všechno, co jsi zmínila a mít ještě nějaký prostor na nákupy. Ty jsou nezbytností, že?” I na lyžování se těší, i když je hodně slabý začátečník. Alespoň bude mít možnost se zlepšit. Vůbec by jí nevadilo, kdyby Tonie pokračovala i dále, ale dopřeje jak jí, tak i sobě, menší pauzu. Vždyť k probírání detailů se můžou vrátit vlastně kdykoliv. “Řekla bych, že u nás je to tak na půl. Na jedné straně jsou památky, moc hezké stavby staré i několik stovek let, na druhé moderní až extravagantní stavby. Aspoň máš ale možnost sledovat, jak se styl vyvíjel v průběhu let. Nejtypičtější je asi Grand Place přímo v Bruselu. Právě u něj je taky palác, takže to mám jen kousek. Kolem celého náměstí jsou postavené domy, ale uprostřed je udělaný řekněme koberec ze samých květin. Doslova to tam miluju, jde o jedno z mých nejoblíbenějších míst. Pokud jde o tu moderní stránku, nejslavnější je asi Atomium. Podle mě je to jen pár koulí na tyčích, ale každý má vlastní názor.” Není zrovna umělecký tvor, takže to nedokáže dost dobře posoudit. Jistě je to pro někoho zajímavé, ale ona si cestu k atomu nenašla. “Určitě se ale musíš podívat do města Gent. Právě tam je největší koncentrace katedrál a mimo jiné i hrad, kam jezdíme na výlety a podobně. Celkově je toho hrozně moc, podobných měst je hodně. Až jednou přijedeš, procestujeme úplně všechno. Nemáš to zase tak daleko, jen přes hranice.” Zazubí se na ni, celá nadšená z toho, že už tak trochu má, byť kostrbatý, plán. Následně už Tonie nabídne čokoládu, jednu ze specialit. “Málem bych zapomněla. U nás se dělá ta nejlepší čokoláda vůbec. Právě proto si ji beru všude sebou, jsem na ní malinko závislá.” Přizná se automaticky a zbytek tabulky raději schová zase zpátky.

”Kdybychom se toho ujmuly my, myslím, že by nám chtěly ještě uškodit, že jim bereme jejich kořist.” Pousměje se nad tím, i když také jí to napadlo, když letuška nedělala svou práci, že jednoduše přijde za pilotem a bude mu tam vykládat všechny možné co jí jenom napadne jenom aby si letuška uvědomila, že flirtování v pracovní době pro princeznu za to jí rozhodně teda neplatí, i když neměla nic proti tomu když si dva sednou ale tohle musí mít své meze. ”Také jsem ráda, že moji rodiče nepřemýšleli moc dlouho nad mým jménem, protože jaké jména teď vymyslí pro mou nenarozenou sestru, to jedním slovem nedává smysl. Zkouší zkombinovat všechna ženská jména, které v rodině máme, aby prý měla vše od každé z nás.” Zasměje se nad tím protože různé kombinace, které jí s radostí říkali jí jenom rozesmáli a myslela na to jak chudák malá nebude ani umět vyslovit své jméno. ”To opravdu nevím, ale přeji mu jenom štěstí a doufám, že jestli se mu tam nachází některé zlé, že to pozná ihned.” Nechtěla ani pomyslet jaké různé tipy se můžou vyskytnout právě v selekci, doufala, že většina dívek bude hodná, milá, možná i trochu tajemná, zajímavé a rozhodně né zlé, manipulativní mrchy. ”Ano, dvě století. Je to naprosto dokonalé ale spíše mě tak zajímalo jak se mohli dohodnout nebo kolikrát to kdo změnil jak to má být, přeci jenom původní architekt nežil takovou dobu aby to mohl sledovat.” Zamyslí se nad tím jak složité to muselo být a zároveň jí zajímalo jaký byl úplně prvotní návrh a kolik se od něj změnilo.”Ano, možná že týden a dva dny.” Sama tak přemýšlela jak dlouho to asi opravdu trvá aby si vše prošla a to ještě nevyjmenovala, ostatní krásné budovy, parky a různých zajímavých míst. Poslouchá jak Sky vypráví o Belgii. ”Tak to zní opravdu dobře, určitě až se najde více času tak se ráda zastavím a můžeš mě provést a ukázat naprosto všechno, samozřejmě pokud budeš ve Francii také tě moc ráda provedu.” Navrhne. Vůbec by jí nevadilo provádět někoho po Francii říkat historii, kterou se od mala už učila nazpaměť. ”Ano o Belgické čokoládě jsem slyšela a je opravdu vynikající.” Řekne potom co dojí kousek čokolády. Následně se lehce protáhne v zádech a podívá se na své stříbrné hodinky, kolik je hodin. ”Už je poměrně večer a ještě si musím vybalit věci, trochu si urovnat pár záležitostí. Takže pokud mě omluvíš, určitě se ještě potkáme, jinak dobrou noc, Sky.” Postaví se a trochu se protáhne, věnuje jí ještě letmý úsměv a potom se vydá do své komnaty.

Jak málo stačí k dětské radosti. Ano, i ona je v mnoha směrech stále ještě neohrabané a bláznivé dítě, na které někdo jen tak z legrace nasadil korunku, aby se přesvědčil, jak moc roztomile bude vypadat. Nicméně k jádru pudlu. Stačí, aby zaslechla část vyprávění Tonie o tom, že bude mít sestřičku, aby nadšeně vypískla. “Ty budeš mít sourozence, to je naprosto skvělé! Ale jsem vážně zvědavá, co z výběru jména nakonec vznikne. Zní to totiž dost zajímavě.” Zamyslí se na chvíli. Spojování jmen většinou nedopadá úplně slavně, ale kdo ví, třeba to bude tentokrát jiné. Navíc, ne všechna spojení jsou úplně strašná. A čím víc to rozebírá, napadne ji ještě něco. “Musíš mi dát vědět, až to budeš vědět určitě.” Poznamená zcela vážně. No co, musí vědět naprosto všechno, co se kde mihne. Posléze se přesunou k tomu, jestli na prince někde mezi děvčaty čeká i nějaké to štěstí. “V to taky doufám. Nerada bych, aby se kvůli někomu ošklivě spálil.” Snad to ani nezakřikne. Ne, určitě všechno bude v nejlepším pořádku. Během té doby, co tu spolu strávily, toho stihly probrat více než dost. Šlo to tak nějak samo, částečně díky tomu, že nemusela mít obavy, že by snad řekla něco špatně. Protože právě teď jí to bylo absolutně jedno. I kdyby nakonec měla Tonie po tom všem s křikem utéct. To však doufejme nehrozí. Malinko se pousměje, když se zamyslí nad teorií obměňování stavby. “Rozhodně je zajímavé nad tím uvažovat. Jak každý z architektů do stavby otiskl něco ze sebe. Tak to bývá většinou, ne?” Vždyť to samé platí i u hudby nebo třeba malířství. Každý umělec do svého díla vloží kousíček sám sebe, čímž ho udělá osobité a neopakovatelné. “Udělejme z toho dva týdny. To je takový ucelený počet.” Jak k tomu přišla raději už nevysvětluje, protože to sama neví. Jednoduše jí to tak připadalo. Čtrnáct dní by mělo být více než dostačující na to, aby obešla všechno, co za to stojí a měla i nějaký ten čas sama pro sebe. “Platí, už teď se nemůžu dočkat.” Upřímně by ji zajímalo, jestli Tonie ví, že se právě upsala samotnému ďáblovi. Protože to nenechá jenom tak, hodlá ji vzít všude, kam ji napadne a kde si myslí, že by se jí to mohlo líbit. Zároveň se taky těší na to, až bude mít svého osobního průvodce po Francii. Bude to doslova dokonalé, o tom nepochybuje. “Já to říkám pořád.” Zamumlá spokojeně a nevědomky zaloví rukou v tašce. Už by si ukradla další kousek, nicméně zastaví se zavčasu. Hlavně díky tomu, že Tonie opět promluví. “Jasně, v pořádku. Jen běž, taky to za chvíli zabalím. Dobrou noc.” Ze své pozici jí rychle mávne a chvíli sleduje, jak odchází. Teprve po pár dalších minutách se i ona zvedne, opráší se a rovněž zamíří do paláce, rovnou do svého pokoje.

Teplé a slunečné počasí znamenalo jediné. Je konec schovávání se uvnitř zdí palác a nastává období, kdy venku bude trávit čím dál více času. Takový byl alespoň prozatímní plán, otázkou je, jak dlouho jí vydrží. Ne, že by snad čerstvý vzduch neměla ráda, spíše se spoléhala na to, že toto příjemné počasí vydrží co nejdéle bude možné. Byla by škoda, kdyby je zničehonic opustilo. Sice nemá přesně vymezený plán, co konkrétně chce podniknout dnes, ale něco se jistě najde. Samotnou ji ovšem překvapí, když při vycházení z pokoje sezná, že si snad nevědomky pod vínové šaty oblékla své plavky. Ne, že by přímo plánovala den strávený ve vodě, k čemuž má své vlastní důvody, jen… nejspíš šlo o nějaký podmíněný efekt nebo něco takového. A třeba se zrovna dnešek ukáže jako přelomový den, jeden nikdy neví. I přesto, že si stále není jistá správností svého počínání, vydá se k venkovnímu bazénu s tím, že si přinejhorším bude hrát na tuleně a válet se po kamenech. Což znělo jako docela ucházející plán, který ovšem měl jednu, velkou podstatnou, chybu. Jakmile dorazila na místo, zjistila, že zde není a zřejmě také nebude sama. To se potom na tuleně bude hrát těžko, že ano. Malinko si zkousne spodní ret, párkrát otočí gumičkou na pravém zápěstí kolem dokola, než se dohrabe blíže. “Dobré odpoledne, snad nejdu úplně nevhod. Netušila jsem, že tu někdo bude.” Zkoumavě pohlédne na Damona, než ho dle předpisů pozdraví i jak se sluší a patří, řádnou poklonou. Přesný název se jaksi neuchytil, co se dá dělat.

Tu a tam si nemůže odpustit letmý pohled na vodu kolem, než se vrátí zpátky k Damonovi. Jakoby snad měla nějaký nepříjemný tik, který ji nevědomky nabádal k tomu, aby vypadala jako naprostý blázen, který se dejme tomu bojí toho, že na něj z hlubin obyčejného a zcela neškodného bazénu skočí Lochnesska nebo tak něco. Ostatně, možností je více než dost, stejně jako relativních příšer. Nakonec, když se Dakon přiblíží, ustálí se pohledem na něm. Jednak proto, že teď je to přeci jen o něco snazší, když je blíž, ale zároveň by bylo neslušné hledat, kam jí uletěly včely. "Ráda bych. Vlastně to zni celkem lákavě. Ale..." Sklopí pohled k zemi, než si povzdechne. "Myslím, že mi tady na okraji bude lépe." Pokusí se z přímé odpovědi vymluvit nějak jinak, jakkoliv. Coby důkaz, že svá slova myslí vážně, se posadí na jeden z kamenů, zuje si botky, které nechá vedle, a nohy spustí do příjemně osvěživé vody. "Nevykládej si to špatně, jen nejsem zrovna vodní typ. Asi. To je fuk." Odkašle si, aby se tak nějak dala zase dohromady. "Každopádně sem nejspíš budu muset chodit častěji. Je to tu kouzelné." Pousměje se, přeci jen je to pravda. Dokonce i se zmenšenými verzemi vodopádů.

I když nejspíš nebylo tajemství, že se nikdy v životě plavat nenaučila, stále to nepokládala za něco, co by se jí říkalo druhým nějak snadno. Když tak nad tím přemýšlí, svěřila se jen pár vybraným lidem, kterým bezmezně věřila. A to bylo tak nějak všechno. Možná jednou nastane chvíle, období, kdy si nebude připadat tolik nejistá, ale dnes to nejspíš nebude. Právě proto je Damonovi neskutečně vděčná za to, že ji do ničeho nenutí. Z nějakého důvodu to pro ni znamená moc, dokonce i to, že se neptá na žádné konkrétně směřované otázky. “To je pravda, doteď jsme moc příležitostí neměli.” Připustí s úsměvem, zatímco máchá nohama ve vodě. Mezitím se Damon připojil k ní na kameni, takže už se necítí tolik nesvá, než když byl ještě ve vodě. “Skoro jako by jeden zapomněl, kde je. Tak trochu.” Není si zcela jistá, jestli promlouvá spíše k němu nebo jen sama pro sebe. Pro dobrou obou to však víc nerozvádí. “Je to možná zvláštní, ale pořád si ještě zvykám. Na všechen luxus a prostory a vůbec všechno. Obrovská změna oproti tomu, jaký jsem měla život až doposud.” Tím nechce říct, že by se měla nějak špatně, to vůbec ne. Tohle je jednoduše zcela jiná úroveň. "Ale rozhodně se mi tu líbí. Nejen co se týče prostor ale i možnost seznámit se s dalšími dívkami. Troufám si říct, že s některými budeme kamarádky i po skončení celé selekce." Ráda by tomu věřila, i když úplnou jistotu nejspíš mít nemůže nikdy.. “Jak zvládáš mít doma tolik nových lidí? Bylo těžké si na to zvyknout?” Zeptá se na oplátku a pootočí se na něj. Sama si nedovede představit, jaké by to bylo, kdyby měla do vlastního domu pozvat úplně cizí lidi, aby s ní žili po kdoví jak dlouhou dobu. Na druhou stranu, zde se to pravděpodobně vnímá jinak. Ostatně, nejspíš to není poprvé, co tu má někoho na dejme tomu návštěvě, i když zrovna tohle označení není úplně nejlepší.

"I to je možné. Pro tebe už je to běžné, ne? Vídáš tahle místa prakticky pořád. Nebo alespoň můžeš." Těžko říct, zda-li na něco podobného má čas. Že by se urvao a jednoduše se vytratil na tak dlouho, dokud nenarazí na první místo, kde se mi zalíbí, a tam nějakou chvíli zůstane. Anebo už je natolik zvyklý, že mu ani nepřijde, jak kouzelné a nádherné a pohádkové a všechno dohromady to tu je. Přijde si jako ve snu, doslova. Jen by si občas přála, aby to tu mohla ukázat i rodičům. Po Damonově otázce se musí na chvíli zamyslet. Doposud nad tím nijak zvlášť nepřemýšlela, nějak ještě n přijala možnost, že teoreticky by se to stát mohlo. Tedy aby zde žila. "Těžko říct. Krása věcí je jen jedna část a neber mě špatně, opravdu se mi tu líbí. Ale nejspíš by mi chvíli trvalo, než bych si zvykla. Chyběl by mi můj domov, přátelé a nejspíš i určitá volnost. Taky ruch Columbie, jejich ulic. Jednoduše by to byla velká změna." Což je nejspíš pochopitelné a podobně to má většina. "To samé pro tebe jistě i chce i většina dívek. Jen abys byl šťastný a spokojený." Alespoň z těch, se kterými mluvila. "Málem bych zapomněla. Byla jsem vyzkoušet váš zimní stadion. Je jedním z mojich nejoblíbenějších míst. Byl jsi na něm už někdy?" Malinko poposedne na místě. Nemůže zůstat v klidu, jako vždy, když mluví o něčem, co jí skutečně baví. "Zvláštní, že právě tohle je mi sympatičtější než plavání. Nikdy jsem pořádně ve vodě nebyla, spíš...no, na ní." Uvědomí si, jak podivně to zní. Raději nad tím mávne rukou, moment přiznání se snad už víceméně pominul.

Očividně nebyly její předpoklady úplně správné. Vlastně byly hodně špatné. Myslela si, že touto dobou už bude pro Damona každé zákoutí zcela běžné a fádní, ale jak sám vzápětí poví, rozhodně to tak není ani náhodou. Překvapí ji to, skutečně ano, proto se v jejím obličeji ze všeho nejdřív objeví překvapený výraz, než pomalu, pomaloučku přikývne. “Které například máš na mysli? Která věc, místnost nebo část tě dokáže zaujmout nejvíc?” Zeptá se zaujatě, jelikož je to jednoduše něco, co by chtěla vědět. I když takhle to možná zní zvláštně, že poté bude u dané věci postávat, okounět a číhat, až půjde kolem. Někteří by toho možná schopní byli, ale ona rozhodně ne, jednoduše to není její styl. Dostanou se i k tomu, jaký by byl život v paláci pro ni. A i když jakž takž dokáže rozeznat zklamání v jeho tváři, není to nic, co by mohla jakkoliv změnit. Protože i když byl zklamaný, na její odpovědi to nic nemění. Protože nucené zalíbení se někomu jednoduše není něco, co by praktikovala. Mnohem raději řekne věci tak, jak jsou a jak je cítí. S následky se může zabývat později, ať už pozitivními či negativními. “To by zcela určitě mnohé věci usnadnilo. Možná by jim ta změna prospěla, kdo ví.” Na chvíli se zamyslí. Ani matka s otcem na tom s kastami nejsou lépe, než ona. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, důležité je, že jsou všichni spokojení. “Nemůžu mluvit za všechny. Jednak jsem neměla možnost si s nimi promluvit, ale v těch případech ti jména stejně prozradit nemůžu. Slíbila jsem to a hodlám slib dodržet.” Uculí se, takhle už si dlouho nevymýšlela. Jednou za čas je to ale nejspíš potřeba, jinak by tu bylo všechno až příliš vážné. “Skutečně si to myslíš? Já jen, mnoho lidí to neví. Není to něco, na co bych byla pyšná, takže to nikomu moc neříkám. Raději.” Snad ze strachu z toho, jaká by byla reakce. Vysmáli by se jí? Nebo snad něco horšího? Nicméně Damon neudělá nic z toho, čeho se obávala. “To zní jako férová nabídka. Jsem pro, i když počítej s tím, že tě nebudu šetřit.” Pozvedne obočí než natáhne ruku s pozvednutým malíčkem. “Na uzavření dohody.” Vysvětlí ještě, než prstíkem rychle zakmitá. Je to dětský zvyk, který však vydržel až do teď. “Řekni, že mě nenecháš utopit se.” Poznamená ještě, než pohled odvrátí a zadívá se na mírně rozvířenou hladinu bazénu.