PROVINCIE

*Nemohla si nevšimnout, jak se na ni Damon podíval. Takže si ji přece jen pamatuje. *Můžu se Vás také na něco zeptat, princi? Proč se na tuto otázku ptáte? Stejně nemůžu odpovědět, že s Vámi nikam nepůjdu*jakmile to vyslovila, uvědomila si, co za hloupost to právě vypustila a do tváře se jí nahrnula krev. Sklopila zrak a zašeptala tiché "omlouvám se". /Co mě to zase popadlo? Je to princ! Ne můj bratr, takhle s ním nemůžu mluvit! Do háje./*Cítila na sobě mamčin káravý pohled a bylo jí jasné, že si za toto vystoupení odnese hodně velké kázání o slušném chování. Styděla se za svoje chování, tak moc. Ale už to nemohla vzít zpět. Mohla jen doufat, že se to prince nějak nedotkne. Třeba by ji mohl vyloučit rovnou. To by byla ostuda pro celou rodinu.

Když uslyšela své jméno, ztuhla. Nemohla to být ona musel to být omyl. O můj bože pomyslela si, když se otočila zpět k pódiu a pohled jí padl na ostatní dívky. Některé se na ní usmívaly, ale většina jí probodávala svým závistivým pohledem. Byla to ona. Nevěděla, co si o tom myslet. Měla strach, měla radost. Všechny pocity, jakoby se vzbouřily a vedly v ní jakousi válku. Chvíli jen tak zírala, než jí to všechno došlo. Trochu se usmála a vydala se k princovi. Snažila se nedívat na ostatní dívky a už vůbec ne na ty tři. Když si představila jejich obličeje, jak hoří žárlivostí, chtě nechtě se jí po tváři rozlil široký úsměv. Konečně se jí to utrpení vyplatilo. Jak se říká... Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Odhrnula si neposadný pramen vlasů z obličeje a vystoupala po schodech nahoru. Snažila se nedívat na ty děvčata, ale nešlo to. Ale zkusila to ignorovat.
,,Zdravím, princi" pozdravila ho a pohledem zavadila o ty tři. Na tváři se jí opět objevil ten úsměv. Sklopila zrak a musela se kousnout do rtu, aby se tolik neusmívala. Výborně Beatrice, teď vypadáš jako debil napomenula samu sebe v duchu. Ani si neuvědomila, že se stále kouše do rtu. Výsledkem toho bylo, že jí z malé dírky na rtu vytryskl malý pramínek krve, který zapříčinil to, že již po několikáté v životě mohla ochutnat svou krev.

Ani o mě nezavadil pohledem. Tak to je slušně v háji.*uvědomila si když Damon odešel. Chtěla jsem být milá, ukázat mu, že už nejsem ta hloupá holka z tý návštěvy u nás. Bože. Takovou hloupost můžu udělat jenom já. *po princově odchodu  se pomalu otočila ke schůdkům a poté se vydala zpět ke své rodině. Už zdálky viděla mamčin vyčítavý pohled.a připadala si čím dál hloupěji. *Nic mi nevyčítej, uvědomuji si to. Velmi dobře. Jeďte domů, nečekejte na mě. Musím se projít. *Spustila, ještě než došla k rodině. Řekla to sice moc rázně, ale byla na sebe naštvaná. Neuvěřitelně. Rodiče přikývli a milí mladší sourozenci kývli s potměšilými úsměvy na rtech.*Aspoň někdo se baví
*Domů to vzala oklikou. Takže dorazila až za dvě hodiny. Potom bez jediného slova prohozeného s mamkou se odebrala do pokoje, kde zůstala až do dalšího dne.*

Dnešek byl v mnoha směrech den jako každý jiný. Ještě ráno probíhalo tak, jak se dalo očekávat. Opět zaspala a budík, který tolikrát skuhral pod náporem jejích zaplácnutí, tentokrát už konečně vypověděl službu a raději se ani neozval. Snad ze strachu, že by dostal finální zásah anebo už jeho životnost skutečně skončila. Bude si muset co nejdřív pořídit nový, protože bez něj se očividně neobejde. Na trénink, který se konal až nezdravě brzy ráno, tudíž dorazila s několika minutovým zpožděním. Snad jen díky tomu, že jindy byla její dochvilnost na jedničku, z celého incidentu vyvázla bez větších problémů. Ostatně, není to tak, že by snad dorazila poslední či něco podobného. Jakmile se sejdou všichni, můžou konečně zatíž s lekcí. O přibližně dvě hodiny později už má hotovo a pro dnešek by tedy měla mít padla. Avšak… to není ten případ. Dnes je speciální den nebo co. Vlastně, celkem se těší, pokud má být upřímná, ale nikdy v životě by to neřekla nahlas. Ani náhodou. Hned ze studia se tedy vypraví zpátky domů, aby se mohla řádně přichystat na celou tu událost. Jak říkal otec, musí vypadat co nejlépe. Ne proto, že by snad měla šanci býti vylosovaná, ačkoli právě v to tajně doufala, ale jednoduše proto, že je to tak správné. A tak se bez řečí pořádně vysprchovala, použila vanilkový tělový krém, svůj nejoblíbenější, a dala se do celkových úprav. Dlouhé blond vlasy si pořádně rozčeše a nechá je volně rozpuštěné, aby uschly. Tím vytvoří přirozené vlnky, které nechá splývat přes ramena a na záda. Na sebe si obleče dle slov matky to nejhezčí, co má. Tudíž vyhrají jemné modré šaty po kolena, doplněné střevíčky jednak slušivými, ale také pohodlnými na chůzi. Není zrovna fanoušek podpatků, pokud vyloženě nemusí, čemuž odpovídá i její dnešní výběr. Nemíní se násilnit a brát si je za každou cenu, aby tím riskovala případné puchýře. Těch už má beztak plné zuby. Přes ramena si pro jistotu přehodí i bundu, kdyby byla náhodou potřeba. Nic víc ze sebou už stejně neudělá, tudíž se vypraví na náměstí, kde se má celé paráda odehrávat. Tedy, tomu předchází sáhodlouhá diskuze o tom, že prostě půjde sama a basta. Nehodlá poslouchat ty neustálé řeči ještě po cestě, ono úplně stačilo, když si je vyslechla celý předchozí týden. Zanedlouho se již ocitá na náměstí v Colubii, které se postupně plnilo jak přibližně stejně starými dívkami, tak jejich rodiči a známými, ale i náhodnými přihlížejícími. Každý chtěl být svědkem toho, až bude zvolena jediná dívka z celé provincie a kdo to bude.

Možná přece jenom měla pro jednou upustit ze své tvrdohlavosti a dopřát alespoň jednomu z rodičů možnost, aby tu mohl být s ní. Jenže vlastní předpojatost ji v tom, opět, zabránila. Jednoduše nechtěla mít na krku jejich stále se opakující řeči, které by se změnily jen nepatrně, ať už by se stalo cokoliv. V jistém smyslu chtěla mít na chvíli klid, aspoń trochu. Což se částečně vylučovalo s faktem, že se právě nacházela na aktuálně nejrušnějším místě v celé Columbii. Jenže tohle je poněkud jiný druh, který až tolik nevnímala. Vlastně byla poměrně v klidy, tedy až do doby, než se všechno změnilo. Kdesi zepředu nejdříve zaslechla uječené výkřiky některých dívek, které si pomalu rvaly vlasy už z toho, že zahlédli byť jen špičku princovy boty. Ona sama jej až doposud viděla pouze v televizi a tak uvažování nad tím, jaký asi ve skutečnosti je, zůstalo jen a pouze na jejích představách. Které se měnily stejně jako počasí, jednda bláznivější než druhá. Přirozeně ne všechny byly úplně možné, ale fantazii se, jak se říká, meze nekladou. A tak si spokojeně mohla vymýšlet cokoliv, co se jí zrovna zlíbilo. Jenže tentokrát bylo všechno poněkud jiné. Zavalí ji neznámý pocit, když úplně poprvé uvidí prince naživo, i když z takovéto dálky. Lpí na něm pohledem i tehdy, co si potřese rukou se starostou. Teprve poté stočí očka k zemi, kdy sleduje malý kousek volné země pod svýma botama. Téměř hysterický pláč, který se donese k jejím uším ji ovšem donutí znovu vzhlédnout. Zdá se, že se dostalo do tuhého a některé dívky to zkrátka neunesly. Popravdě, nechápala, proč přesně se chovají, jakoby se jim zhroutil svět. No dobře, možná malinko. Zřejmě skutečně věřily v to, že obálka právě s jejich jménem skončí v princových rukou. Věnovaly přípravě na tento moment spoustu energie a vlastního volného času, čili v tomto směru s nimi možná i soucítila. Ona sama je poněkud klidnější, možná až moc velký flegmatik, ovšem zrychlení srdce zabránit nijak nedokáže. Nervózně přešlápne, když se ozve hlas prince a ruce si raději spojí před sebou, aby se tak alespoň pokusila zpátky navodit iluzi klidu. Očividně zcela zbytečně. Když totiž zaslechne své jméno, je to jakoby se čas kolem zastavil. Ne jen zpomalil, ale opravdu zastavil. V první chvíli si myslela, že se snad přeslechla či něco podobného. Jenže, jaká je pravděpodobnost, že by někdo měl podobné jméno, jako je právě to její? Doposud rodičům tu a tam vyčítala jejich smysl a kreativitu. Nicméně, to všechno teď jde stranou. Pohled některých se otočí právě k ní. Inu, je to tu. Na tváři se jí objeví malinký úsměv, když se konečně pohne z místa a zamíří kupředu. Kupodivu se jí to podaří bez jakýchkoliv úrazů po cestě, ať už jejích, nebo snad někoho z okolí. Pár ne zrovna milých pohledů jí ovšem nemine. S těmi si hlavu neláme, jednak proto, že jí můžou být naprosto ukradené, jednak proto, že už konečně došla téměř až k princi. “Krásný den, Vaše Výsosti.” Alespoň vychování jí nechybí, když už nic jiného. V duchu už vidí, jak by se asi tvářili doma, kdyby se zrovna zde zachovala jako křupan. Raději to snad nechce ani zkoušet. Modrýma očkama v rychlosti prozkoumá rysy princovy tváře. Není lepší či snad horší, než na obrazovce televize, jen jednoduše… jiný.

Už od rána samého rána si užívá den se svými dvěma nejlepšími kamarádkami. Znají se už od dětství a proto jí i dnes chtěli podpořit. Všichni tři sice vědí, jak mizivou šanci Charlotte má, ale i kdyby se do selekce nepřihlásila, šli by sem. aby mohli vidět prince. Na sobě má černé šaty, které pro ni nejsou nic neobvyklého a vlasy jako vždy rozpuštěné.Je lehce nervózní, ale když vidí, kolik lidí a především dívek se zde nachází, uvědomí si, jak malou má šanci a cítí se klidněji. Stejně o nic nejde. Chvíli se věnuje svým kamarádkám, aby se navzájem zabavili, než se objeví princ. Když vypukne bouřlivý potlesk a uslyší výkřiky bláznivých faninek, ze kterých by ji ji po pár minutách jistě rozbolela hlava, je jasné že je princ zde. Přesměruje svou pozornost k němu a jen doufá, že je nebude příliš dlouho napínat. Přeci jen by ráda věděla, která dívka z její provincie to bude. Když se všichni konečně uklidní a ona má možnosti si ho lépe prohlédnout, vzpomene si na ten den, kdy v její bývalé škole vybuchla bomba a jedna z jejích kamarádek při tom zemřela. Jediná věc, která jí v ten den aspoň trochu zvedla náladu byl příjezd prince, aby je svou přítomností podpořil. Při vzpomínce na její mrtvou kamarádku se jí zalijí oči slzami, které okamžitě zažene. No tak, přeci se tady nerozbrečíš!

Připadala si jako ve snu. Nádherném a neuvěřitelném, ale pořád snu. Tohle si přeci nezaslouží, nebo snad ano? Neudělala něco tak závratně dobrého, aby jí to karma vrátila takovýmto způsobem. Přesto byla zřejmě nejvíc šťastná za celou tu dobu, co je světě. V tohle doufala. V možnost podívat se jednak do paláce, ale zároveň se i třeba sblížit s princem a kdo ví, možná ji čeká i pohádkový konec. Tak, jako si to vysnila jako malé škvrně. Tehdy byly její pohádky a povídky plné nesmyslů, jako jsou jednorožci a drobné víly s křídlama. Tohle je úplně jiná pohádka, v jistých směrech možná i lepší. Nečekala však, že by princ pokračoval v rozboru jejího oslovení, ačkoli to bylo možná pochopitelné. Překvapení se jí podaří schovat za široký úsměv, kterým ho obdaří. Nemá jediný důvod k tomu, aby tomu tak neudělala. “Ale vůbec ne, jsem na to zvyklá. Málokdy používám celé jméno.” Vysvětlí ve zkratce přesně to, jak probíhá její běžné představování. Vždyť kolikrát došlo k omylu, kdy ji díky přezdívce považovali za chlapce ještě předtím, než se s ní sešli osobně. Po čase jí to dokonce přišlo i celkem běžné. “To mí rodiče. Řekla bych, že zrovna měli kreativní náladu a pohrávali si s písmenky. Chtěli mít jistotu, že mé jméno bude jedinečné a neopakovatelné. Hádám, že se jim to povedlo.” To, že ho málo lidí dokáže vyslovit tak, aby se přitom nezadrhli, je už věc druhá. Může jen doufat v to, že se jí podrží dostát jakémusi nepsanému standardu, kdy i její osobnost bude stejně výjimečná jako její jméno. Kdo ví, jestli se jí to nakonec podaří či nikoli. Víc snad není potřeba dodávat a popravdě ani není prostor, jelikož se dostaví i komorník s modrou růží, kterou jí Damon, tedy princ Damon, podává. “Bude mi ctí strávit čas jak v paláci, tak i s vámi.” Převezme si růži první, co udělá je, že si k ní automaticky přivoní. Vždycky to tak dělávala, touhle dobou už šlo nejspíš o zlozvyk. Nos jí naplní sladká vůně, nad kterou maličko přivře oči. “Děkuji vám.” Modré oči se na okamžik střetnou s těma jeho, než se na něj usměje, mile a přívětivě. Vůbec ne nuceně, jelikož ať si říká kdo chce co chce, skutečně se na to dobrodružství, které ji čeká, velmi těší.

*Pomalu má uklizený téměř celý dům, ale matka na ni ze zdola volá. Seběhne dolů.* /Jasně, že vím, že přijel princ, ale do tohoto jste mě natlačili jen vy!/ *Podívá se na matku s nechápavým výrazem a zároven naštvaným dokupy. Vždyt to ona s otcem ji dotlačily do Selekce.* /To, že jsem herečka v místním divadle přeci neznamená, že si mě princ vybere. A popravdě kdyby ne, tak zde zůstanu i ráda./ *Má na sobě bílé triko s krátkým rukávem a světle modré džíny do pasu.* /Vždyt tam bude určitě plno ostatních dívek./ *Vlasy nechává stažené v jejím né moc upraveném copu. Obouvá si její staré tenisky a přes sebe hází její šedý kabát.* /Co si asi matka myslí proboa?/ *Vychází směrem na náměstí. Tváří se rozpačitě, vůbec se jí tam nechce chodit, ale co nadělá.* /To bude histerie./ *Po chvíli cesty už slyší jekot dívek a celou tu scénu a je zamotána do toho davu kolem ni.*

Dálel jej cesta zavede přímo do srdce Palomy, zde se také musely sjet dívky, které podaly přihlášku. Objíždět všechny provincie, vidí pro kolik z nich to znamenalo celý svět, dostat se do selekce. A on j jedním jménem mohl takhle zničit, mohl zničit jejich sny, což je trápilo, ale věděl, že s tím nic nenadělá. Losování nedokázal zmanipulovat a všichni mohli vidět, že nepodvádí, on ty přihlášky neviděl dříve, než dojel do dané provincie. V Palomě jej nikdo moc nevítal, což mu nevadilo. Mohl se alespoň v klidu připravit a poté vyjít na podium. Všechno nyní vzal trochu hopem, jelikož byli trochu ve skluzu, proto zatímco starosta vysvětloval, on losoval, nakonec vzal jednu obálku a tu rozbalil. Pronesl svou typickou řeč s chvilkou napětím, než oznámil jméno. Kayla Davidson. Řekl nakonec a začal se rozhlížet zda je dívka přítomna.

Bavila se se svými dvěma kamarádkami, aby zahnala vzpomínku na její zesnulou kamarádku až do té chvíle, než přišel princ, protože kdyby se nebavila, nejspíše by se opět rozplakala. Nebylo překvapením, že jeho faninky byly jak u vytržení a prince musela jeho ochranka dovést až k pódium. Jestli tohle vřeštění slýchává často, tak se divím, že ještě není hluchý...ale kdo ví. Když už princ konečně stojí na pódium a potlesk se uklidní, má možnost si ho prohlédnout. Z povzdálí pozorují, jak si princ potřese rukou se starostou a konečně přijde čas na rozbalení obálky. Když je obálka rozbalená a princ se chystá vyslovit jméno vybrané dívky, už je připravená začít tleskat, protože ať už vyhraje kdokoli, přeje mu to a především chce, aby si princ vybral dobře a byl šťastný. Najednou uslyší své jméno. Slyším dobře? Nechápavě se podívá na své kamarádky a zakryje si ruku pusou, aby nevykřikla, protože se jí to zdá jen jako vtip. Ucítí na sobě závistivé i milé pohledy všech neznámých i známých lidí okolo a bouřlivý potlesk. Na nic nečeká a projde davem, který ji mezitím vytvořil cestu až na parket. Dobré odpoledne Vaše Výsosti. Pozdraví ho s úsměvem a slzičkami v očích, které jsou z části slzami štěstí a z části vzpomínkou na její kamarádku, na kterou v tuto chvíli odmítá myslet. Prohlédne z pódia na lidi, aby mezi nimi vyhledala své kamarádky, které ji jistě podporují a překvapí ji, kolik lidí se zde sešlo. Čekala že zde bude spousta lidí, ale až tolik jich tedy nečekala. Hlavně dýchej a neplácej nesmysly. Uklidňuje se v duchu.

Začne sa hlasno smiať na vtipe, ktorý jej rozpráva jej otec a úplne ignoruje pohľad všetkých na námestí. Je jej úplne jedno, čo si o nej kto myslí. Veď ona si o tých všetkých tiež myslí svoje. Smeje sa, mácha okolo seba rukami a pomedzi smiech sa otcovi snaží niečo povedať ešte dobrých pár minút, kým do nej niekto nedrgne a neupozorní ju, že prišiel princ a mala by byť ticho. Vtedy trochu zvážnie, prikývne ale keď sa jej žena otočí chrbtom, vyplazí na ňu jazyk. Detinské, no aj taká občas Adelaide dokáže byť. Princa z konca davu moc nevidí, vlastne skoro vôbec. Najmä nie s jej výškou, alebo skôr nížkou? Princa síce nevidí, no dobre ho počuje. Nad jeho slovami prevráti očami. Neprišla počúvať jeho žvásty. Len chce vedieť, kto sa do tej Selekcie nakoniec dostal. Keď povie meno dievčaťa, začne sa rozhliadať, ktoré dievča vystúpi z davu a nakráča k princovi. Až potom jej dojde, že princ vyslovil jej meno. Skoro jej zabehne, rozkašle sa a otec ju musí pobúchať po chrbte aby sa trochu ukľúdnila. Hodnú chvíľu len stojí, potom ju však otec popostrčí aby išla na pódium. Ona sa spamätala a rýchlim krokom vyrazila k pódiu. V tvári bola červená z toho ako sa rozkašlala a vlasy mala strapaté ešte z prilby. Tentokrát jej pohľady všetkých boli vskutku nepríjemné, preto všetkým venovala jeden nepríjemný pohľad a potom neistým krokom vyšla po schodíkoch na pódium za princom. Cítila sa trochu blbo. On bol taký vznešený, elegantný a ona bola v ošúchaných kožených veciach. Ehm, dobrý? To bol pozdrav. Nie, etiketu neovládala, takže nevedela ako ho má pozdraviť a či vôbec osloviť. Rukami sa trochu snažila uhladiť si vlasy, okrem toho tam len tak postávala.

Pohledem zabloudila do davu dívek, kde zahlédla několik známých tváří. Teď věděla, že ji nenávidí. Až se sem vrátí, což věděla, že vrátí... nebude zde nikdo, komu by tahle událost byla putna. Každá z nich se na ní bude dívat jako na někoho, kdo jim sebral budoucnost. Však ony to nechápaly. Věřily, že ony budou těmi vyvolenými. Že ony vyhrajou. Teď je vlastně Beatrice připravila o možnost, splnit si svůj sen. S největší pravděpodobností by většina dívek z její provincie vyletěla hned při prvním vyřazovaním, stejně jako Beatrice. Moc si v tomto ohledu nevěřila. Možná, že nějaká naděje byla, ale proč by to z tolika dívek měla vyhrát ona? To nedávalo smysl. Raději by vyletěla hned, než aby se do prince upřímně zamilovala a potom odjížděla zpět s velkým zklamáním. To je jedna z mnoha věcí, které si dokázala Beatrice narozdíl od jiných dívek z její provincie, uvědomit. Měla jednodušše strach, že se opravdu zamiluje.
,,No, přátelé a rodina mi říkají spíše Bee, nebo Tris, ale to je vedlejší..." řekla a zasmála se. Zase to pokazila: ,,Moc ráda" dokončila a opatrně si převzala růži. Vzala si ji tak opatrně, jakoby měla mít trny.
,,Děkuji" poděkovala za onu růži a po tváři se jí rozlil malý, ale upřímný úsměv.

Dnešní den by mohl být jako každý jiný, ale nebyl. Na dnešní den ani nemohla dospat, jak moc se těšila. Sice šance, že by jí princ vybral, byla mizivá, ale Katarina se nehodlala vzdát. K princovi vzhlížela již od malička a když se jí naskytla příležitost, ani na chvíli nezaváhala. Jak se říká... nezkusíš, nevíš. Od rána se snažila, aby vypadala nějak k světu, ale nakonec se spokojila se sukní a halenkou. Vlasy si svázala do složitého drdolu. Se vším jí pomáhala matka, která ji ujišťovala v tom, že ona je tou nejkrásnější priceznou. Katarina jí to nevěřila, ani za mák. Byla taková, jaká je. Nepotřebovala nepotřebné věty na pozbuzení. Kdyby mohla, šla by na náměstí sama, ale její matka trvala na tom, že tam musí být. Po dvou hodinách složitého připravování se s matkou vydaly na náměsti, které již teď bylo přeplněno dívkami, které netrpělivě čekaly na to, až princ z osudí vytáhne jejich jméno. Upřímně i ona mezi ně patřila. Matka jí pohladila po rameni. Společně pak čekaly na konečný rozsudek.

S hlasitým potleskem přijde na pódium a podraví se s princem a očima v davu vyhledá své kamarádky, které jí nenápadně zamávají. Cítí se lehce nervózně, když vidí, kolik lidí ji momentálně sleduje, ale po chvíli v přítomnosti prince z ní nervozita odpadne a cítí se uvolněněji. Děkuji, bude mi ctí být jedou z účastnic selekce. Přijme jeho pozvání a s úsměvem si od něj vezme růži. Je opravdu krásná. Prohlédne si ji. Následně se spolu vyfotí, při čemž sleduje, jak si je fotí i ostatní lidé včetně jejích kamarádek a pár členů její rodiny. Poté co se princ s davem rozloučí a doprovodí ji z pódia, chvíli počká, než se náměstí vyprázdní, aby mohla najít své kamarádky, které se jí mezitím ztratily v davu. Než se však opět setkají, snaží si srovnat v hlavě, co se právě stalo. Nepřijde jí totiž reálné, že zrovna ona byla vybrána a jediný důkaz který má, že se jí to nezdálo je krásná růže s třpitkami kolem lístků.

Další zastávkou na jeho cestě byl Labrador. Zde jej přivítaly i dary a do stanu jej nepustili dřív, než se na ně podíval. Trochu jej to pobavilo, ale na druhou stranu i otrávilo. Vnucovat někomu dárek? No nakonec se do stanu dostal. Zde se převlékl do červeného obleku a nakonec zamířil na podium, kam jej starosta zavolal. Podal si s ním ruku a poté krátce řekli něco o selekci a on zamířil k velké nádobě s jmény vytáhl jednu obálku a s tou se vrátil k mikrofonu. Rozbalil ji. Dámy a pánové je mi ctí představit vám dívku, jež bude reprezentovat vaši provincie v soutěži selekce... A tou dívkou je... nechal odmlku a podíval se na na papír a přečetl jméno. Katarina Martins. Zahlasil jméno a počkal až k němu dívka příjde.

Byl rád za ten večer sráveném na hotelu, přece jenom strávil celý včerejší den v autě a tam se člověk zapotí, že chvíli i přemýšlel, že se svleče do naha, dokonce ani klimatizace nepomáhala. Nakonec to ale vydržel a takto se dostal až do Calgary. Ani už nepočítal, kde byl a kde ne, ale už to chtěl mít za sebou. Je ale pravda že jisté dívky mu v autě ukradly nejednu myšlenku. Navíc díky bulváru už věděli i jakým autem princ přijede a tak ho už při příjezdu ohlušil jekot dívek. Zatím to zvládal, vždy se na ně usmál a poté vběhl do stanu, aby se o něj postarali vizážisti a on mohl na podium. Nyní se to snažil dělat rychleji, ať už je zase na cestě. Ví že mnohým to nepříjde spravedlivé, ale on jinak nemůže. Přece jenom jiné provincie taky čekají. Je ale hezké vidět, kolik lidí je v jistý čas na smluveném místě. Když jej starosta povolá na podium, jako vždy uslyší hlasitý jekot. Vystoupá po schodech nahoru a zamíří ke starostovi. V Calgary k němu jsou pohostinní a proto mu první předají dárky a teprve poté starosta s princem vysvětlí průběh selekce. Nakonec dojde čas na losování. U čehož se princ začne více usmívat. Tak jste připraveni? Zeptá se publika a čeká velký aplaus. Dá si ruku k uchu, jako by je málo slyšel a když se vlna vykřiku, radosti, vzrušení zvedne, zasměje se a poté přejde k velkým košům, které přetékají obálkami. V Calgary mu nasadili sluchátko k obličeji, žádný stojící mikrofon tu nebyl. Zvedne jednu obálku z prvního koše a pak se zadívá na opačnou stranu. Vždycky si bere dvě a tentokrát druhou vezme z opačného konce a tu první položí do posledního a ke starostovi jde s obálkou z toho posledního. Postaví se vedle něj a podívá se k publiku. Dámy a pánové, účastnicí z Calgary, která bude mít tu čest soutěžit o mé srdce a korunu je... Jako vžy v tuhle chvíli začne rozbalovat obálku a v tu chvíli lehce oněmí, jelikož dívka na fotce je krásná až mu to vyrazí na chvíli dech. Odkašle si. Felicity Cabrrera. Ohlásí jméno a začne se rozhlížet, jestli je dívka přítomna.