LETIŠTĚ

*Je jí jasné, že bez společenské interakce se Selekce jistě neobejde a není hloupá. Je určitě lepší nadělat si nějaké přátele předtím, než si udělá nepřítele. V taneční branži je to těžké, všichni chtějí být nejlepší, nikdo nikoho sice nesabotuje, ale zároveň se nikdo s nikým ani moc nebratříčkuje. Pro ni to vždycky bylo ona proti všem, později ona a Sean proti všem, ale to už je nejspíš taky pryč. Každopádně Davina jí přijde milá a určitě je to dobré místo, kde začít. Přisedne si k ní a dá se s ní do řeči.* No, protože jsem... obyčejná a *ukáže rukou k zemi* malá? *Zacukají jí koutky. Nejvíc výrazná věc jsou na ní snad ty vlnky ve vlasech, když si je konečně nemusí žehlit a k tomu velké karamelově hnědé oči, ale jinak si vždycky přišla právě jako jedna z davu.* Oh, občas jsem, ale dneska se pokusím nebýt. *Ujistí si pobaveně.* Ne, já nekreslím. Nedopadlo by to dobře. *Přivře oči, když si vzpomene na své velice katastrofické pokusy o malování.* Ale jinak tančím, modernu. Tak nějak pro to žiju, ale občas i ráda zpívám. *Přizná se. Přeci jen, to by jí mohl říct kdokoliv, dá se to snadno dohledat od dob jejích úspěchů v soutěžích.* No.. letěla, ale... moc nemusím výšky. *Zamumlá a nervózně pohlédne z okénka, Stále jsou na zemi, ale to jí na klidu vůbec nepřidává.* Řekněme že na letu mám nejraději tu část, kdy se vystupuje. *Vysvětlí ještě dodatečně a stejně jako Davina pozdraví další dívku, není přeci nezdvořilá.* A tys už letěla? Víš, moje máma má vždycky "uklidňující prupovídku". Neboj se, ještě se nestalo, že by se nějaké letadlo nevrátilo na zem. *Odfrkne si napůl podrážděně a napůl se smíchem.*

Pořád docela nervózně kontroluje hodiny v obývacím pokoji, zatímco ještě pobíhá po domě, aby si byla opravdu jistá, že má nachystané všechno věci s sebou a je upravená tak, jak chce. Kam běží ona, tak za ní samozřejmě obě dvě fenky a koukají se na ni jako by spadla z višně. Je na ní celkem vidět, že je trochu více nervózní. Ještě nikdy nebyla takhle dlouho mimo domov, bez těch dvou čtyřnohých příšerek. Nemá ani ponětí, jak to zvládne v přítomnosti docela cizích dívek. Jenže většina těchto obav jde zatím mnohem více do pozadí, když si uvědomuje to, na jaké místo to vlastně jede. Z jejího rozzářeného obličeje je naprosto vidět, že se těší a to jí nikdo nedokáže v momentální situaci vzít. Brzy na ni matka zavolá, že je již před domem ono auto, které ji má odvést na letiště. Pobere si tedy papíry, které jsou nutností a přes druhou ruku si přehodí černou koženou bundičku. Letmo obejme otce i matku, dá jim pusu na tvář a poté se skloní ke svým dvěma miláčkům, Luně a Pearl. Buďte tu hodné, ano? podívá se jim do očí a potom oběma vtiskne pusu na čelíčka, budete mi chybět. Poté už musí jít, protože jinak by se snad i rozbrečela a to není vůbec přípustné. Rychle se tedy zvedne a jako vítr vyletí ze dveří domu, míříc k autu. Mezi tím ještě mává na rozloučenou, než její postava zmizí v autě. Dobrý den, pozdraví s úsměvem řidiče a poté již nechává cestu, aby plynula. Pohrává si s rukávy své bílé košile, zatímco kouká ven z okýnka. Je ráda, že si vlasy sepnula do culíku a nikde jí nezavazí a nedělá ji to ještě nervóznější než už je. Během cesty si také prohlíží i svůj medailonek, kde má fotku nejen svých rodičů, ale i psů. Trošičku se při tom usmívá a poté medailonek zková v ruce, kterou si přiloží na hruď. Zbytek cesty už pozoruje ubíhající prostředí za okýnkem. Jen co se auto zastaví, tak vystoupí a vydává se rovnou na letiště. Nemusí však naštěstí nikde bloudit, neboť uvidí ženu, která drží cedulku s nápisem selekce. Je jí tedy naprosto jasné jakým směrem jít. Bez váhání tedy zamíří k této dámě ve fialových šatech. Dobrý den, pozdraví ji s lehkým úsměvem, jmenuji se Felicity Cabrrera, dodá ihned. Trochu nervózně přenese váhu z jedné nohy na druhou, ale úsměv se jí z tváře stále nevytrácí, ba naopak ještě více se jí prohloubí, když si povšimne jejího bříška, moc vám gratuluji, řekne tak nějak spontánně koukajíc na její bříško, aby bylo jasné o čem mluví. Poté už jí podá papíry, o které byla po telefonu požádána, doufám, že nic nechybí, nakloní hlavu trochu do strany.

*S naprosto vážným výrazem přikývne.* Vážně. *V tomhle se nepodceňuje, nebo aspoň ne moc, vážně jí malování nejde. Co se týče jejího sebevědomí... No, třeba v tanci si věří, vlastně i ve zpěvu... Celkově ve všem, v čem ví, že je doopravdy dobrá a má o tom i důkazy. Ve všem ostatním je to horší. Občas se dokáže podcenit, ale je neskutečně odhodlaná a vždycky se snaží zlepšit všechno, co může. Ne proto, aby byla dokonalá, ale aby proto, aby se cítila spokojená a silná. Pamatuje si, když začala cvičit gymnastiku a konečně se jí povedla dokonalá hvězda. Bylo jí teprve sedm, ale to nadšení jí vydrželo snad týden.* Trochu hraju na klavír, ale není to žádný zázrak. Zkoušela jsem housle, ale i po spoustě hodin to znělo, jako by plakaly žalem nad mým nedostatkem talentu, tak jsem si řekla, že nebudu mučit je, sebe a všechny, co mě museli poslouchat. *Pokrčí útlými rameny v gestu lhostejnosti. Nevadí jí to, nemůže být dobrá ve všem.* /Cvičím./ *Zaškubou jí koutky nad tím, jak to zopakuje. Na rtech se jí zformuje potměšilý úsměv, který naznačuje, že tuhle výzvu ráda přijímá.* Klidně. *Angie je rychlá, Sean jí nikdy nestačí. Davina má očividně dlouhé nohy, ale zda to bude stačit na její hbitost a vytrvalost se uvidí. Určitě taky běhá často. Mohlo by to být zajímavé a ona vždycky ráda uvítá pohyb.* TO není pravda, kroky se dají naučit vždy. Klidně ti někdy pomůžu. *Skousne si ret. Na plesech se určitě tančit bude a ona bude mít alespoň dobrý pocit z toho, že někomu pomohla. DLouho netančila jen tak pro radost a absolutně nezištně. Dost ji to láká. Je ráda, že se nemusí koukat z okna. Právě včas, mají se připoutat, vzlétají. Pevně sevře opěradla sedadla, až jí zbělají klouby a namáhavě polkne. Snaží e zhluboka dýchat.* Říká se.. že kd-když se člověk bojí tmy, bojí se ... toho, co nezná. *DOstane ze sebe napjatě. Až když se letadlo ustálí, trochu se uvolní, ale určité napětí v ramenou zůstává.* /Klid. Čeho se já vlastně bojím na výškách? Toho, že spadnu?/

I dnes v poslední den odletů čekala Larissa Hernandéz na dívky ze selekce, až k ní příjdou. Tentokrát čekala rovnou v letadle, protože dnes poletí i ona s nimi. Měla na sobě růžové šaty se šedým šáčkem. Když si sedla, šlo na ni poznat, že je těhotná, ale když stála nikoli. Když se blížil čas, kdy měly dívky přijet, vystoupila z letadla a čekala na stupínku, aby mohla na dívky vždy mávnout, ať jdou za ní. Už se nemhla dočkat domova, je ráda, že nemusela s dívkami letět sem a tam, ale mohla tu zůstat už jenom kvůli svému stavu. Nakonec sešla schody, aby měla pocit, že něco dělá.

Jakmile k ní začnou chodit dívky, začne si přebírat složky a poté je rovnou pošle do letadla, jelikož jim vše může říc najednou v letadle. První se seznámí s Max, převezme si od ní složku a poté ji s mateřským pohlazením po rameni pošle do letadla. Poté k ní zamíří Tara, jako Max ji také pozdraví, převezme si složku a poté ji s rozzářeným úsměvem pošle do letadla, nakonec i Rosalie a po ní jde do letadla, kam si odnese složky. Děvčata, prosím posaďte se, za dvacet minut budeme startovat. Vybídne je a poté se dveřmi dívá zda někdo ještě nějde, aby na něj mohla mávnou, aby šel k nim.

Než letadlo vzlétne dá každé dívce její knížku a poté i jmenovku. V knížce se dozvíte všechny potřebné informace, které by měla každá správná mladá žena znát, zvlášť, když se chystá na takovou cestu jako vy. Sedne si naproti Max, ale na sedadlo blíž do uličky, ať vidí na všechny dívky. Jmenovku budete nosit všude, neoputíte bez ní pokoj. Vysvětlí každé a poté se zhluboka nadechne a když jim dá povel kapitán připoutá se. Jinak já jsem Larissa Hernandéz, mluvila jsem s vámi po telefonu. Budu váš průůvoce soutěži, kdybyste cokoli nevěděli, obracejte se na mě. Máte na mě teď nějaké otázky? Zeptá se dívek, poté příjde obsluha v letadle a tak si rovnou vyprosí džus. Poté letadlo vzlétne a jí se lehce udělá špatně, ale nakonec to ustojí.