ZIMNÍ ZAHRADA

Corinne stále neverila, že je naozaj v paláci. Mala v sebe od prvého momentu neskutočný pocit viny a obáva sa, že sa ho ani nikdy nezbaví. Namiesto nej sa teraz uličkami paláca malo prechádzať úplne iné dievča, nie Corinne. Lenže Corinne sa chopila jedinečnej šance a namiesto toho dievčaťa do Selekcie išla ona. Nevie čo ju to tam vtedy popadlo, kde vôbec nabrala toľko odvahy aby prešla k pódiu k princovi a tvárila sa, že to ju vylosoval. Bola však vďačná, keď funkcionár prihlášku prerobil, dal tam jej údaje a jej fotku. Pretože vydávať sa za niekoho iného by zrejme na dlhšie ako na pár minút nezvládla. Priletela len včera a keďže včera už bola veľmi unavená, nemala náladu si obzrieť palác, tak sa tak rozhodla spraviť teraz. Obliekla sa do tmavomodrých šiat na ramienka, vlasy si len jemne natočila kulmou a na tvár naniesla jemnú vrstvičku make-upu. V zrkadle sa obzerala trochu dlhšie, no nie preto, lebo by sa na seba nevedela vynadívať, skôr preto, lebo na sebe skúmala všetky chyby, možno aj tie ktoré nemá. Nakoniec sa s miernym povzdychom od zrkadla odlepila a vyrazila do uličiek paláca. Vždy mala veľmi nízke sebavedomie a svojim výzorom trpela. Zatiaľ čo jej sestry boli vysoké a chudé, ona drobná a mierna bacuľka. Vždy sa jej posmievali, či už doma alebo v škole a dosť to na nej zanechalo následky. Ako prechádza po chodbách, sem tam sa zastaví pri dákom obraze a obzrie si ho. Nakoniec ju kroky zavedú do zimných záhrad. Keď tam vchádza, netuší čo to je. No ihneď si všimne, že nie je sama. Stojí tomu človeku za chrbtom a všimne si, že v rukách drží jej prihlášku. Mierne vypúli oči. /Panebože, veď to je princ!/ Naprázdno preglgne a nevie či sa má otočiť a rýchlo utiecť preč, alebo si prisadnúť k nemu. Nakoniec sa rozhodne pre druhú možnosť. Vaša Výsosť. Pokloní sa mu, keď sa odhodlá prejsť pár krokov pred neho. Neisto na neho pozrie a jemne sa usmeje. Dúfam, že som Vás nevyrušila pri niečom dôležitom. Prenesie a jemne nadvihne jedno obočie.

Dnes měla složitý den. Vybírala šaty na ples. Nakonec vybrala šaty, které nejspíš ostatním lidem přijdou moc tmavé a možná i dramatické, protože usoudila, že bude lepší vzít si na sebe něco, co jí bude pohodlné, než ze sebe dělat šaška v růžových šatech, ve kterých by byla nesvá. Učila se etiketu a zásady správného stolování. Pravidla to sice nejsou moc těžká, ale o to složitější je, si je všechny zapamatovat, protože jich je hodně a chvílemi můžou být i lehce matoucí. po tom, co vše vyřešila se zeptala své služebné, jaké místo v paláci stojí za návštěvu. Potřebovala se odreagovat. Byla nasměrována právě do zimní zahrady. Otevřela dveře a ihned byla nucená se usmát. Služebná nelhala, je to tu opravdu nádherné. S údivem se začala procházet a užívat si příjemné prostředí. Po chvíli se posadila ke stolku, nalila si vodu ze džbánku na stole do skleničky, která tu byla připravená a koukala se ven přes prosklené zdi a u toho upíjela vodu. Byla by schopná tu i usnout.

Po únavném vybírání šatů na setkání s královnou, které si stejně prozatím nebyla schopna vybrat, dostala chuť prozkoumat další část paláce. Vyjímečně se jí nechtělo bloudit palácem a čekat, kam jí chodby zavedou, protože tímto způsobem už prozkoumala většinu možných míst a sama neví, kudy kam šla a kudy ne. Poradila se proto se svou komornou, která ji poradila navštívit zimní zahradu. Podle jejího popisu by měla vypadat nádherně a proto neváhala příliš dlouho a vydala se tam. K jejímu překvapení se k zahradě dostala už na první pokus a samotnou by ji zajímalo, zda to bylo díky skvělému popisu cesty její komorné, nebo protože si pomalu začíná v paláci zvykat. Vejde dovnitř, rozhlédne se kolem sebe a ohromí ji, jak poklidné a krásné místo to je.Že mě to vůbec překvapuje. Usměje se sama pro sebe a všimne si, že zde není sama. Ahoj, neruším? Zeptá se dívky sedící u stolu otočená k ní zády.

Zrovna začne přemýšlet, jestli se v křoví, které odtud sice pozná, ale kvůli tmě ani nedokáže určit, co je to za rostlinu, něco pohnulo, nebo jestli to je jen vítr. Být venku, tak už utíká, ale takhle si užívá to, že může jen sledovat a nehrozí jí žádné nebezpečí. Teda snad. Znovu usrkne trochu vody a skleničku položí zpátky na stůl. Její myšlenky tentokrát míří k ní domů. Jak se asi mají rodiče? Stýská se jim hodně? Podepře si rukou hlavu a potom se trochu smutně usměje. Neví, jak se má cítit. Zrovna v tu chvíli za sebou uslyší povědomý hlas, za kterým se otočí a usměje se. Ahoj, nerušíš.Odpoví s pousmátím. Z nějakého důvodu Charlotte ráda vidí. Je to vlastně dívka, ke které se cítí nejblíž ze všech účastnic selekce. Možná to bude tím, že se s nikým moc nebaví. Sama neví. Nabídne Charlotte mávnutím ruky místo u stolu a automaticky jí nalije vodu. Rozhodne se neptat, co tu dělá, protože odhaduje, že jejich důvod, proč sem přišly bude nejspíš dost podobný, ne li stejný. Počká, až si Charlotte sedne a potom se uvolněně pousměje. Tak co, těšíš se na ples? Je to ta první otázka, co jí napadla, vzhledem k tomu, že před chvílí vybírala šaty.

Když se na ni dívka otočí a ona ji konečně uvidí do tváře, pozná, že je to Tara. Tak přeci jen se opět vidíme. Je ráda, že ji opět vidí a doufá, že tentokrát budou mít šanci si trochu lépe popovídat. Zaujme místo u stolu proti ní a sleduje, jak ji Tara nalívá vodu. Doteď si ani neuvědomovala, že pomalu začíná mít vyschlo v ústech, ale voda ji momntálně přijde vhod. Děkuji. Usměje se na ní a napije se ze své skleničky. Těším se moc. Sice z toho mám trochu obavy, ale doufám, že si ho užijeme. Tento pocit, mívá poslední dobou poměrně často. Neví přesně, čeho by se měla bát. Možná toho, že celý ples bude stát sama v koutě se skleničkou vína. Na druhou stranu jí ani toto nepřipadá tak hrozné a proto v ní převládá nadšení. Jak ty se na něj těšíš? Už máš vybrané šaty? Začne vyzvídat. Ona sama své šaty zbožňuje, ačkoliv je zama zvědavá, zda v nich bude schopná vůbec fungovat. Nicméně se moc těší, až uvidí ostatní dívky, kterým to jistě také bude moc slušet.

Na její poděkování jen kývne hlavou. Bere to jako samozřejmost. Navíc to byla ta největší maličkost, co mohla udělat. Když jí odpoví na otázku, usměje se a potom trochu zvážní. Z čeho máš obavy? Chce vědět, jestli jí může nějak pomoct. Koneckonců lhala by, kdyby tvrdila, že se toho nebojí. Já se těším. Bude to nová zkušenost. Řekne s pousmátím. Chce si udržet pozitivní přístup. Jediné z čeho mám obavy jsou mé šaty. Přizná, ale zároveň z toho nedělá žádný velký problém, takže to neříká nijak tragicky. Bojím se, jestli nejsou moc tmavé. Na druhou stranu se v nich cítím dobře, jenomže vím, že můj pocit není všechno. Snaží se jí to vysvětlit. Jakožto modelka by tomu měla rozumět, ale od té doby, co je v paláci soustředí svoji energii do jiných věcí než je móda. Ale věc na kterou se opravdu těším je tanec. Změní téma na něco veselejšího. Už dlouho netančila a na plese snad budou jen dobří tanečníci. Doufám, že mě někdo vyzve. Pousměje se nadšeně. A kdyby ne, tak aspoň budu mít čas ochutnat kvalitní vína. Zasměje se. Může znít trochu jako alkoholik, ale pravda je taková, že vína má prostě hodně ráda. O to raději zkouší nové druhy a odrůdy. Jak jsi na tom ty s tancem? Zeptá se zvědavě a lehce se k ní nakloní.

Nějak nečekala, že po ní Tara bude chtít vědět, čeho se vlastně obává a proto ani za začátku neví, co přesně by měla odpovědět. Já sama nevím čeho se bojím. Možná že někde upadnu a předvedu se všem jako úplné nemehlo. Řekne jeden z několika důvodů, které se jí zrovna objevily v hlavě. Raději se nezmiňuje o tom, že se bojí, že by mohla skončit někde v koutě úplně odstrčena od ostatních, protože ji to přijde až směšný. Myslím, že nejvíce záleží na tom, jak se v nich cítíš ty. Zdá se mi zbytečné, abys měla na sobě něco v čem se necítíš jen proto, abys uspokojila něčí očekávání. Sdělí jí upřímně svůj názor. Zdá se jí naprosto zbytečné se pro někoho měnit. Vážně? Já se taky moc těším na tanec. Kdyby tě někdo nevyzval, tak tě vyzvu já. Mrkne na ní. Samozřejmě to bere s nadsázkou, ale svou nabídku myslí vážně. Na takovýchto událostech by se lidé měli bavit a tanec s Tarou zní jako zábava. Já tanec miluji. Uculí se a hádá, že Tara je na tom nejspíše podobně. Jak sis vlastně užila hodinu tance? Zeptá se zvědavě, když už na toto téma narazily.

S pochopením přikývne na její obavu. Taky se tak cítila před první módní přehlídkou. Díky zkušenostem z mola jí aktuálně nejmenší problém dělá to, jak má chodit po sále, hýbat se a tak. Prostě v tom má letitou praxi a někde uvnitř doufá, že to někdo ocení. Neboj, kdyžtak tě budu chytat. Pousměje se, aby odlehčila atmosféru. Neví sice, jestli by jí chytla, ale určitě by jí šla pomoct vstát. Mimo to, taková situace určitě nenastane. To jsem si taky říkala, ale přece jen, palác je palác.Odpoví zamyšleně na její radu. Kdyby to byla nějaká náhodná párty, tak je jí jedno, co si o ní ostatní budou myslet, ale první ples? Nejen, že to uvidí několik set tisíc lidí, ale ti lidé ji budou dokonce porovnávat s ostatními a hodnotit její vkus. Na její návrh se musí zasmát. To je skvělá nabídka Charlotte. Uznale kývne hlavou a pobaveně se usměje. Budeme královny parketu. Dodá pobaveně. Už vidí reakce lidí na jejich taneční kreace. Tanec je super. Pousměje se uvolněně. Ráda se jím odreagovává, je uvolňující. Nerada to říkám, ale nic nového jsem se tam nenaučila. Konstatuje se smutným pousmátím. Jen ví, jak to chodí s vyzíváním k tanci, což stejně není až tak její starost, vzhledem k tomu, že ona může jen přikývnout a tím přijmout tanec. Jak se tam líbilo tobě? Vrátí jí otázku. Jsem zvědavá, jestli s námi budou tančit i zahraniční hosté. Zauvažuje nahlas.

Potěší ji, když zjistí, že by ji Tara pomohla, kdyby se něco stalo. Dám si pozor, kde padám, abys byla poblíž. Mrkne na ní, ačkoliv je jí jasné, že při svém talentu s chůzí na podpatcích se nejspíše rozseká přesně uprostřed sálu, kde nebude nikdo kdo by ji pomohl. Palác je palác, ale ty jsi ty. Argumentuje proti jejím pochybám a stále si stojí za svým, že by se za žádnou cenu neměla měnit. Takže platí, připrav se, že hned jak budeš volná, běžím pro tebe. Nebo spíš se budu pokoušet běžet. Zasměje se při představě, jak spolu tancují, ale opravdu začíná uvažovat, že by Taru na plese aspoň na jeden tanec vyzvala a jen doufá, že by to princi náhodou nevadilo. Víš, že jsme na tom stejně? Také jsem se na hodině nic nového nenaučila, ale i tak mě to moc bavilo. Je jí jasné, že s tancem na tom s Tarou nejspíše budou dost podobně a je ráda, že to je další věc, kterou mají společnou. Zahraniční hosté? To by mě taky zajímalo. Ale abych byla upřímná, tak jsem zatím žádného nepotkala. Pokud nepočítám zahraniční princeznu. Sama je opravdu zvědavá, kdo na plese bude a ani si nedovede představit, jak takový ples bude probíhat. Ty nějakého znáš? Zeptá se zvědavě.

Bere jako samozřejmost pomoct někomu. Zvlášť když je to Charlotte. Nebo tě můžu nenápadně sledovat všude, kam vkročíš.Mrkne na ní zpátky. Nejspíš bude vypadat jako stalker, ale nevadí. Aspoň bude sranda. Na její další větu se musí usmát. Je ráda, že tu má nějakou morální podporu. Nicméně určitě bude dál váhat, jak se má zachovat. Ale měnit se opravdu nechce. Líbí, se jí, jaká je. Děkuju. Řekne vděčně a pousměje se na ní. A já ti vyběhnu naproti. Zasměje se s ní. Tuší sice, že to je proti tak polovině pravidel, ale zároveň je jí jasné, že pravděpodobnost, že ani jednu z nich nikdo nevyzve je minimální. Podle ní lidé budou chtít tančit s dívkami ze selekce, aby si vytvořili vlastní názor. Navíc mohou tančit s budoucí královnou. Lepší než se učit etiketu. Ušklíbne se na ní. Po dnešním trápení s pravidly stolování, které musela konzultovat i se služebnými toho má až po krk. Já taky ne. Zavrtí hlavou. Někde uvnitř doufá, že někoho potká. Už jen proto, že bude mít příležitost procvičit své jazykové dovednosti. Bohužel neznám, ale chtěla bych někoho potkat. Musí být zajímavé s nimi mluvit. Dodá. Co ty? Znáš někoho?Zeptá se zvědavě. Jediný, koho ona zná a není ze selekce je Liam, ale bůhví, kdy se s ním ještě uvidí a jestli vůbec.

Tary nápad se jí líbí. Takový bodyguard jo? Zasměje se. Ví moc dobře, že palác je plný stráží a podobných zaměstnanců, kteří mají povinnost jim pomáhat a dohlížet na to, aby se jim nic nestalo, ale Tara je zkrátka Tara. Sejdeme se uprostřed parketu. Dodá poté, co Tara řekne, že ji vyběhne naproti. Podle ní to zní jako skvělý nápad a pokud by ho realizovali, aspoň by dokázali ostatním, jak si dívky ze selekce dobře rozumí. Etiketu mi ani nepřipomínej. Mávne rukou a vzpomene si na svůj první den v paláci, kdy seděla ve svém pokoji a studovala knihu, kterou dostali při příletu. Doteď si není úplně vším jistá, ale doufá, že si správné chování osvojí v průběhu selekce. Uleví se jí, když jí Tara sdělí, že se také ještě s nikým ze zahraničních hostů nesetkala, protože jsou v podobné situaci a vždy je lepší mít někoho, kdo je na stejné lodi. Setkala jsem se pouze s jednou princeznou, ale musím říct, že bylo milé s ní mluvit. Možná proto, že jsem ani nevěděla, že to princezna vůbec je. Podělí se o ní se svou zkušeností a když si na jejich setkání vzpomíná zpětně, zdá se jí ještě lepší. Jenom doufá, že i ostatní zahraniční hosté budou tak milí. Jaká byla vlastně schůzka s princem? Zeptá se z ničeho nic.

Spíš takovej ninja, co se skrývá ve stínech. Začne se znovu smát a dá před sebe ruce v pěstičkách, jako správný bojovník. Konečně se s někým může bavit i o naprostých kravinách. To jí tu chybělo asi nejvíc. Zamyslí se nad jejím návrhem. Přinejhorším se ztrapní. Ale pozitivní na tom je, že může kdykoli skončit a někam utéct. Na druhou stranu na sebe upozorní a může ukázat, jak vychází s lidmi. A maska na obličeji je bonus. Třeba jí ani nikdo nepozná, pokud se to pokazí. Na její nabídku s pousmátím přikývne. To zní jako plán. Knížku, co dostala v letadle zahodila hned jak mohla, protože u toho usínala. Navíc jí většina věcí, co v ní byla napsaná přišlo docela logických, když to četla. Teď si ale není tak jistá, co všechno si zapamatovala. S jakou princeznou?Zeptá se zvědavě. Ví totiž, že se tu potuluje víc princezen. Těší se, až také někoho takového potká. Když přijde řeč na schůzku s princem, neví, jak má reagovat, ale protože Charlotte považuje za důvěryhodnou osobu, tak začne mluvit. Princ je velmi milý. Myslím, že kdybychom se lépe poznali, tak si budeme rozumět. Snad tu ještě nějakou chvíli zůstanu.Řekne jí svůj názor na prince. Jaké z toho máš pocity ty? Rozumíš si s ním?Zeptá se čistě ze zvědavosti. Nechce vyzvídat, ale vzhledem k tomu, že ona právě svůj názor řekla, nestydí se zeptat na to samé.

Páni, ninja! To se mi líbí. Zamrká na Taru a líbí se jí, jak se spolu můžou bavit téměř o čemkoliv a je ráda, že se spolu seznámili. Je zvědavá, jestli jejich bláznivý plán uskuteční. Bere to spíš jako nouzový plán, kdyby na plese neměli co dělat. Aspoň by pobavili okolí. Myslím, že to byla princezna Beglie. Zamyslí se. Bylo to tak, že jsme se potkali a ona se ke mě chovala téměř jako obyčejná dívka ze selekce. Začalo mi až v průběhu rozhovoru docházet, že asi není zas tak obyčejná. Zasměje se a je jenom ráda, že jí v nevědomosti neřekla nic nevhodného. Nicméně si spolu opravdu rozuměli a proto doufá, že bude mít možnost si s ní opět popovídat. Vyslechne si Taru, co říká o princi a jen se pousměje. To je dobře, podle mě rozhodně jentak domů nepůjdeš. Povzbudí ji, protože se ji nelíbí jak se podceňuje, ale měla by myslet jen na to dobré.Mě je s princem opravdu dobře. Moc hezky se s ním povídá. Bohužel ten čas, co jsme měli pro sebe utekl neskutečně rychle. Podělí se s Tarou o své dojmy z jejich prvního setkání a doufá, že prince brzy opět uvidí. Koukne na hodiny, aby zkontrolovala čas a vykulí oči. To už je tolik? Asi bych už měla jít. Zítra je setkání s královnou a nejspíše bych se na to měla pořádně vyspat. Mrzí ji, že kazí tak hezké setkání, ale má jistotu že se zítra uvidí. A když ne zítra, tak určitě na plese. Vstane a obejme ji na rozloučenou. Moc ráda jsem tě viděla. Ještě ji ve dveřích zamává a poté zajde.

Snad nebudeš muset poznat mé ninja bojové chvaty. Vyplázne na ní jazyk. Připadá si, jako kdyby jí znala roky. Princezna Belgie? Zopakuje trochu udiveně.Tak snad jí taky potkám, když je tak super.usměje se na ní. To je snad to nejlepší. Člen královské rodiny, co se umí chovat jako normální člověk. Doufám. Pousměje se. Líbí se mi tu.Přizná. Nevěřila by, že se jí tu tak zalíbí. Trochu se bojí momentu, kdy bude muset jet domů. Vlastně doufá, že ten moment ani nepřijde. To je pravda. Jsem zvědavá, koho princ pozve na první schůzku. Řekne nahlas své myšlenky. Normálně by to jen odkývala, ale před Charlotte se nebojí mluvit. Lhala by ale, kdyby tvrdila, že nedoufá, aby si vybral právě ji. Tyjo, je fakt pozdě. Podívá se na hodiny. Holt to s tebou rychle utíká. Mrkne na ní a postaví se, aby jí mohla obejmout. Taky jsem tě ráda viděla. Tak se asi uvidíme zítra na setkání s královnou. Zamává na ní taky a potom jde do svého pokoje.

I když bylo počasí venku více než vhodné pro procházku v okolí, měla poněkud jiné plány. Alespoň prozatím, možná se později změní. Prozatím se však rozhodne zůstat uvnitř paláce a prozkoumat další jeho část. Na sobě má lehké růžové šaty a střevíčky na podpatku ve stejné barvě. Díky lekcím s Larissou si již chozením v nich byla jistá daleko víc, ačkoli k absolutní dokonalosti má ještě dlouhou cestu. Zatímco prochází chodbami, uvažuje, kam ji asi nohy zavedou dnes. Pro jistotu si sebou vzala notýsek a tužku, oboje nyní spočívalo bezpečně v ruce. Moje hlava již několikrát zastavit a více prozkoumat místnost, u které se nacházela, avšak z nějakého důvodu chtěla postoupit ještě dál. Až nakonec přeci jen vpluje prvně zavřenými dveřmi do zimní zahrady. Bezpochyby je to tu kouzelné, nad ničím jiným ani neuvažovala. Přijde jí však zvláštní, že skončila zrovna tady. Lehce pokrčí rameny a přejde k jednomu z křesel, kde se, po menší úpravě polštářů, také posadí. Atmosféra je svým způsobem uklidňující, možná právě to je to, co aktuálně potřebuje. Párkrát se zhluboka nadechne, než si položí notýsek na kolena, otevře jej na první stránce a tu ze zvyku uhladí. Není žádný umělec, vlastně neumí nakreslit pořádně skoro nic, přesto si ráda čmárala základní obrazce a tvary. Chvíli si v levé ruce pohrává s tužkou, než na čisté bílou stránku zanese své první dílo. Obyčejný kruh. Nejde o to, že by nutně chtěla něco nakreslit, spíš se jí u toho dobře přemýšlelo.

*Není člověk, který by vydržel být zavřený celý den v komnatě a proto se rozhodla vydat na procházku palácem. Na tváři má jako vždy úsměv a kromě prozkoumání paláce chtěla dnes najít aspoň nějaké účastnice, se kterýma by se seznámila a byly by s ní ochotné uskutečňovat její šílené plány. Ani pořádně neví kam jde. A už vůbec neví, jak se pak má vrátit. Je jí to ale jedno a stejně dál pokračuje chodbami paláce, až se ocitne u zimní zahrady, kterou se rozhodne prozkoumat. Vejde dovnitř a se zatajeným dechem se rozhlédne po té kráse* Páni.. *Zašeptá si obdivně sama pro sebe a rozhlíží se všude okolo sebe. Pak si všimne i osoby, která sedí v křesle* /Že by první oběť?/ *Napadne jí a s úsměvem vykročí k ní* Ahoj. *Pozdraví jí a sedne si do křesla naproti ní* Já jsem Nicole. Můžeš mi říkat Nic. *Představí se jí rovnou a zastrčí si pramen zrzavých vlasů za ucho* Kreslíš? *Ukáže na její blok*

Není nikterak neobvyklé, že když se ztratí v hlubinách vlastní mysli, tak přestane vnímat své okolí buďto částečně, anebo kompletně. Nic mezi tím neexistovalo. Naštěstí či snad naopak, právě dnes měla tu chvilku, kdy nevnímala prakticky nic, kromě postupně přibývajících vzorů a klikiháků na papíře, což perfektně doplňovalo neustálý šum a bzukot, který se jí ozýval v hlavě. Možná přeci jen měla zamířit ven, nebo alespoň někam, kde není takový klid. Na druhou stranu je tu moc hezky a nikam jinak aktuálně nechce. Nicméně, zpátky k její pozornosti. Kdyby se aspoň trochu soustředila na to, co se děje kolem, pravděpodobně by si všimla další příchozí dívky. Dokonce i její prvotní slova přeslechne, vzpamatuje se teprve tehdy, až už si to neznámá míří přímo k ní. Položí tužku doprostřed notýsku a vzhlédne. “Ahoj! Těší mě, Nic. Jsem Maxelrin, ale úplně stačí Max.” Mávne nad tím rukou. Už ji nějak přestalo vadit, že by právě její jméno mohlo být zaměňováno za mužské. Stejně s tím nic nenadělá. Lehce překvapeně koukne k bloku, který stále spočívá na jejich stehnech a zavrtí hlavou. “Nenazvala bych to kreslením” poznamená a zvedne stránku tak, aby si ji mohla Nic prohlédnout. Kruh uvnitř nyní zdobilo několik puntíků různé velikosti. “Znáš takové to nutkání něco čmárat, když si s někým voláš? Mám něco podobného.” Vysvětlí a položí své veledílo zpátky na původní místo. “Co ty, narazila jsi na nádheru náhodou?” Pousměje se a gestem ruky obsáhne většinu svého okolí.

*Potlačí uchechtnutí, když vidí, jak je druhá dívka úplně ztracená v myšlenkách a její živá povaha jí nedovolí jí takhle nechat a tak jí z jejích myšlenek vyruší.* Těší mě, Max. *Usměje se* Pěkné jméno. *Řekne ještě a pak se její pozornost přesune k bloku, který mám Max položený na stehnech. Když řekne, že by to nenazvala kreslením, tak nadzvedne obočí a pak se koukne na stránku a usměje se *Všechno se dá považovat za kreslení a umění. *Pokrčí rameny* Jo, to znám. Ale já spíš než tvary kreslím domy a tak. Třeba gotický stavby. *Přizná s úsměvem a pak se znovu rozhlédne po tom nádherném místě* Šla jsem se projít, ztratila se a našla tohle místo. Teď jsem zvědavá jak se dostanu zpátky do komnaty. *Zasměje se* A co ty? *Zeptá se jí naoplátku* Čím se vlastně živíš? Teď už vim, že malířka nejsi. *Poznamená pobaveně*

Namísto slovního poděkování ohledně jména se jen vděčně usměje. Ráda poznávala i lidi, kteří si nemysleli, že její rodiče při vybírání postihlo dočasné šílenství či něco podobného, ale kterým se vážně líbí. Nebo tak alespoň vypadali. Po dalším prohlášení však vážně ukáže koncem tužky, na kterém je umístěná guma, přímo na Nicole. “Tak v tom máš absolutní pravdu. Asi svůj pohled přehodnotím.” Nemá to v plánu doslova, ale líbí se jí, jaký má ohledně této záležitosti názor. Koneckonců, je to tak, téměř vše se dá považovat v dnešní době za umění. I rozmatlané vodové barvičky, když na to přijde. Nebo prázdné plátno, ano, i to viděla. “Páni, až tak? Já bych všechny ty detaily asi nezvládla. Proč zrovna gotické stavby, jestli se můžu zeptat?” Ani náhodou na tom není nic špatného, právě naopak. Zajímá ji, proč si jako příklad vybrala zrovna tohle. Jde snad o nějakou hlubší spojitost? “Tak ztratila? Kdybys měla zájem, hledáme členy do klubu profesionálních ztrácečů. Bereme každého, kdo se v tomhle blázinci ještě pořád nevyzná.” A jak to tak vypadá, nejspíš neuplyne jediná výprava, kdyby nezabloudila. Holt už to má předurčené. “Navrhla bych, abys za sebou nechávala cestičku z drobků, ale ta by nejspíš dlouho nevydržela.” Nehledě na to, jak by to vypadalo, že ano. “Vlastně jsem neměla v plánu dojít zrovna sem, ale tak nějak mi to vyšlo. Tu a tam si dám daný počet kroků a kam dojdu, tam taky zůstanu. Ještě se mi nezůstala, že bych se zatoulala dvakrát na to samé místo.” Což je na jednu stranu dobře, na druhou je to však o místo navíc, které už nejspíš nenajde. “Před selekcí jsem byla tanečnice. Žádný profesionál, spíš na ulici nebo v klubech. To zní jako bych byla.. no nic. Máme skupinu, zaměřujeme se spíš na volný styl. Je to zábava” šťastně se usměje. Zajímalo by ji, co by na ni její přátelé řekli teď, když se tu pohybuje v šatičkách a na vysokých botách. “Hádám, že u tebe to bylo něco zajímavějšího.” Nakloní hlavu mírně na stranu. Těžko říct, z čeho tak soudí, ostatně, na druhé dobrý odhad rozhodně nemá.

*Pobaveně se usměje, když na ní ukáže tužkou* To bys měla. *Souhlasí s ní a pak přikývne* Ani nevím, proč zrovna gotické. Vždycky se mi líbili ty fiály. *Zapřemýšlí rychle a pak se trochu zarazí* Promiň. Fiály jsou drobné věžičky na střeše. *Objasní jí to hned a pak se přizná, jak moc se tady ztrácí a potěší jí, když zjistí, že není sama.* Přidám se. *Zasměje se* Ta by asi dlouho nevydržela, to máš pravdu. A pak by mi uklízečky dělali určitě naschvály za to, že to musely uklízet. *Zasměje se a pak si poslechne její další slova* To zní zajímavě. Někdy to zkusím. *Zauvažuje nad tím, že to s tím počtem kroků vlastně není vůbec špatný nápad. Pak se jí zeptá na to, čím se živí a její odpověď jí překvapí* Panejo. To musí být úžasné. Já nikdy netancovala, ale vždycky jsem chtěla. *Nadchne se hned a pak se jí očima blýsknou šibalské jiskřičky* Někdy bysme mohli sebrat pár holek ze selekce a ty bys nám mohla dát lekci. To tancování v párech mě moc nebaví. A nebo bysme si mohli připravit i nějaký vystoupení na oživení plesu! *Napadne jí hned a je odhodlaná ten nápad dovést k dokonalosti a klidně ho i vážně provést* Já studuju architekturu. Pro někoho nuda, ale mě to baví. *Pokrčí s úsměvem rameny*

Už už se chystá k tomu, že se Nicole zeptá, co jsou to ty fiály, jestli snad nějaká odrůda květin fialek, jen větší? Absolutně při tom neřeší, že to spolu nemá vůbec co dočinění a tím pádem je svým typem nejspíš úplně vedle. Dívka si však sama nejspíš uvědomí, že pro neznalého jde o španělskou vesnicí a sama se rozhodne tento název upřesnit. Nyní už tedy i ona bude vědět, jak se všem těm věžičkám říká. Jak se říká, učíme se něco nového každý den. V duchu se zařekne, že tohle si také hodlá zapamatovat, i kdyby to za celý život měla použít jen jednou. “To je super, hned si tě píšu.” Odpoví se smíchem. Jistě nebyly jediné, kdo se pořád ztrácel, ale nečekala by, že se sejdou ve stále se rozrůstajícím počtu. Nejspíš by ji to nemělo těšit ani z poloviny tolik, jak ji to těší. “Přesně tak, některé věci je lepší nezkoušet na vlastní kůži, mohlo by to dopadnout hodně špatně.” Pokud by se tedy přišlo na to, že binec nadělal někdo z nich. V jejím případě platí jedno heslo, tedy zatloukat co to jde. “Rozhodně musíš. Taky pak chci detailní zprávu o tom, kam ses dostala a jak to všechno šlo.” Proč? Jednoduše pro zkoumání výsledků i z jiné perspektivy. Na slova Nicole musí nadšeně přikývnout. “Taky, že je. Pokud jsi to, jak říkáš, nikdy nezkusila, tak jsi o hodně přišla.” Jak to vypadá, Nic má už teď předběžný plán. Pomalu ji to přestává překvapovat, jen co je pravda. “To nezní vůbec špatně. Musíme někdy něco podniknout, bude to stát za to. Všechno je moc... vážné. Potřebujeme to tu oživit.” Spiklenecky na Nicole mrkne. Sama by se nejspíš k ničemu nedokopala, ale každopádně je pro každou legraci, to rozhodně ano. “Vsadím se, že to nebude tak náročné. Nemůžeme být jediné, které párové tancování unavuje. I když je potřebné, to nejspíš ano.” Ale jednoduše to není její styl, to je celé. “Mně to jako nuda rozhodně nepřipadá, naopak. Co tě přivedlo právě na tenhle obor? Z mého pohledu bych řekla, že máš pořádnou odvahu, to se cení.” Přeci jen, možná se mýlí, ale žila v představě, že architektura není nic jednoduchého. Tím pádem se rozhodne, že Nic doslova vyzpovídá, ať už chce nebo ne. “Jak moc složité učení vůbec je? Musíš toho asi umět hodně. Hodláš něco postavit i ty sama? A která z památek se ti líbí nejvíc? Který styl máš nejraději?" Inu, myslela to s výslechem zcela vážně.