STŘEŠNÍ TERASA

Tue Feb 19, 2019 10:03 pm

To, že ji Její veličenstvo královna zrovna v tuto chvíli nepotřebuje ještě neznamená, že má absolutní volno a může si pobíhat kde se jí zlíbí. Tedy, nejspíš by do jisté míry mohla, ale neudělá to. Má totiž daleko lepší věci na práci, ačkoli pojem lepší je dosti relativní, pro každého má jiný význam. Ona je ráda za to, že může něco dělat a nemusí bezcílně bloumat po chodbách. I k ní se donesly novinky, že právě dnes začíná celá ta sláva. Která se jí samotné dotýká jen okrajově, nicméně to neznamená, že ji může ignorovat úplně. Spíš naopak. Musela se toho naučit spoustu, což byla také náplň dnešního večera, jak to tak vypadá. Na terasu dorazila teprve před malou chvílí, v náručí plný stoh složek a papírů, které má za úkol si projít. Přeci jen na ni musí být spolehnutí, že se aspoň trochu vyzná v tom, kdo je kdo, kdyby to bylo nezbytně nutné. Protože při větších akcích to nejspíš potřeba bude. Nejspíš by nebylo úplně nejvhodnější, aby některé důležité jméno královně v takových chvílích vypadlo. A tak podobně. Venku sice není nejtepleji, to je pravda, ale právě zde to má nejraději. Je odsud krásný rozhled po okolí, kterému i nyní, hned když přijde, věnuje pár minut svého času. Teprve poté přejde k jedné ze sedaček, na kterou se posadí a celou hromádku, ze které ji začínaly bolet paže, položí před sebe na stůl. Nohy si zkříží do tureckého sedu a přitáhne si první ze složek blíž. Malinko si popraví rukáv svetříku, než se pustí do čtení.

Tue Feb 19, 2019 10:12 pm

Akorát dneska odpoledne přijel, akorát na čas, některý dívky ze selekce dneska přijedou a on je bude moc ihned okouknout jak která vypadá naživo a vlastně tím i tiše závidět jaké krásné dámy má Damon právě teď pro sebe. Také by chtěl selekci 35 dívek, které se o něj starají, vlastně se nabízejí a žadoní o jeho přízeň, ano prosím. Ještě stále oblečen v saku, košily a společenských kalhot, protože ještě něco projednával. Vydal se na střešní terasu, cestou potkal už pár dívek ze selekce ale zatím je nechtěl uchvátit svým šarmem a tak každé věnoval úsměv a přání dobrého večera, to prozatím stačilo. Nepotřeboval vše hned, navíc přeci jenom Damonovi musí dát šanci než je bude chtít utěšovat a žadonit o přízeň. Hned co vstoupí na terasu všimne si dívky, která sedí na sedačce. Nepozorovaně, potichu se přiblíží až k jejím zádům. "Dobrý večer, slečno." Pošeptá skoro až u jejího ucha a následně jí obejde jako nic. Dojde až k zabradlí a podívá se na výhled. Ještě nevěděl, jestli je to zaměstnankně, princezna, selekce nebo kdo ale nezáleželo mu na tom. Nakonec se k ní otočí čelem a posuměje se na ní.

Tue Feb 19, 2019 10:41 pm

Těžko říct, jestli její aktuální studování bylo lepší či horší než to, které si musela opakovat prakticky každý den ve škole před dobou, která ji přijde na míle vzdálená. Jakoby to snad ani nebylo v jejím životním rozmezí či co, tak moc se od té doby událo. Třeba to, že se aktialne nachází právě zde. Malinko se pousměje a přejede prstem po jméně další dívky. Jak moc se jejich život změní, až tohle všechno skončí? Jedná samozřejmě bude i její budoucí královna, ale co ten zbytek. Právě to ji přivede na další myšlenku, jestli se některá z nich přihlásila jen proto, aby si polepšila svůj sociální status. Není si zcela jistá, jak by něco takového fungovalo, ale představivosti se přece meze nekladou. A dokud si své nápady nechá pro sebe, nemá se nejspíš čeho bát. Zatímco si pročítá základní informace, přistihne se, že textu před sebou nevěnuje nejmenší pozornost. Její mysl už zase utekla bůhví kam, ale rozhodně nezůstává soustředěna na to, na co má. Právě teď je to třeba nápad, že tu po delší době bude opět pořádně živo. A nejde jen o děvčata ze selekce, ale i četné hosty, kteří se rovněž dostaví. Pokud jsou její informace tedy správné. Z rozmýšlení jí probere až hlas, který se ozve těsně za ní. Nikoho přicházet neviděla ani neslyšela, takže první, co udělá je, že poplašně nadskočí. V mžiku stojí na nohou, nicméně složka, kterou doposud měla na klíně, skončí má zemi. “Hergot práce” uleví si, dokumenty zvede a vrátí je bezpečně na stůl. Teprve poté si založí ruce v bok a otočí se na narušitele. Ze všeho nejdříve přejede pohledem jeho vzezření. Oblečení je proti tomu jejímu diametrálně odlišné. Zatímco on má sako, ona tak slavnostně rozhodně nevypadá. Má na sobě vcelku obyčejné džíny a již zmíněný jemný, béžový svetřík. K tomu i kecky, ve kterých sice nevypadá nijak extra úžasně, ale alespoň jsou pohodlné. “Hezky večer i vám… princi.” Chvíli trvá, než mu i ona oplatí úsměv. Pořád ještě mu úplně neodpustila to, že ji tak vylekal. Nicméně jeho identitou si tolik jistá není, spíše sází na to, že si údaje zapamatovala správně. Nejspíš by nebylo zrovna hezké, kdyby se spletla hned u první osoby, na kterou narazí. “To takhle děsíte úplně všechny?” Zeptá se zcela vážně, než ruce spustí z boků a neposedné vlasy, které ji napadaly do tváře, si zastrčí za ucho.

Tue Feb 19, 2019 10:52 pm

Dojde si v klidu k zabradlí a sleduje reakci dívky, následně i to jak pokladá spadlé dokumenty na stůl, na chvilku si pomyslel, že by rád věděl co v nich je. Možná by se ozvěděl něco zajímavého, nového nebo něco co na někoho může vytáhnout, kdo ví. "Hergot práce? Takto mě nazívají prvně." Pousměje se nad tím, dotkl se své hrudi a zatvářil se trochu dotčeně. Nakonec ruku položil na zábradlí a opřel se tak o něj zády. Prohlédl si dívku a zatím si jí nedokázal úplně někam zařadit ale jak tak typoval, bude ze zaměstnanců ale přesně co dělá to už nezvládne ani hádat. "Jamey Sebastian Guerrero ze Španělska." Představil se celým jménem ne protože by jí něco takového dlužil, nebo si myslel, že nezná jeho jméno či cokoliv takového, jednoduše rád říkal své celé jméno aby jsi ho lidé dokázali zařadit naprosto přesně. "Úplně všechny ne. Jenom některé, takže můžete být podctěna, slečno." Odrazil se lehce od zábradlí a došel až přímo k sedačce. Povolil si knoflík u saka a nakonec se posadí na místo na kterém ještě před chvíli seděla dívka. "Co tu děláte pozdě večer? Nebojíte se snad, že vás někdo vyleká k smrti?" Pousměje se nad tím a úplně se opře, uvelebí do sedačky.

Tue Feb 19, 2019 11:09 pm

Fakt, že by mohla mluvit s někým vysoce postaveným jí absolutně nepřekáží v tom, aby pokračovala ve svém ražení a házení možná ne zrovna milých pohledů. Není jedna z těch, která by se hned na povel rozplývala jako nějaké trdlo jen proto, že se na ni nějaký princ podíval. Sice ji to může dostat do menších problémů, ale to už je jen detail. Podstatný a zásadní, ale pořád detail. “Asi vám tak teď budu říkat pořád. Druhý první dojem už nezvládnete ani kdybyste se rozkrájel.” Úsměv se jí rozšíří. Alespoň na malou chvíli má pocit, že vyhrála. A ten si tedy musí patřičně uchovat, co kdyby jí ho vzápětí sebral, no? “Je mi ctí, skutečně. Pochybuji, že by vám mé jméno k něčemu bylo, ale vážně nechci, abyste mě až do konce svého pobytu zde oslovoval jako Hej ty. Jsem Juliette.” Opět, oproti němu zcela odlišné představení. Jednoduše opravdu nevidí důvod, proč by mu měla vykládat cokoliv dalšího, minimálně prozatím. Pro něj je asi stejně důležitá jako mravenec, který je aktuálně zalezlý někde pod sněhem. Nebo co že to přes zimu dělávají. “Jasně, hned si přijdu výjimečná.” Ironie v jejím hlase je jen poloviční, protože se i nadále usmívá. Nemůže si pomoct, od přírody je veselý človíček, pokud ji ovšem někdo to její veselé ražení nějak škaredě nepřeruší. “To byste rád věděl. Náhodou, já se nebojím. I když nejspíš začnu, pomalu bych mohla začít vést seznam.” Inu, je to pravda. Zvláštní je, že i přes svou hrůzu z výšek jí pobyt zde příliš nevadí. Tedy, pokud by nestála příliš blízko okraje, to by bylo něco jiného. Právě proto pro jistotu ještě o krok ustoupí, než se rozhodne své povídání trochu protáhnout. “Studuji, dalo by se říct. Měla bych si projít všechny dívky ze selekce, jen pro jistotu. Naučit se k podobě přiřadit jméno, abych někoho nenechala ve štychu.” Dovysvětlí ještě, i když netuší, jestli dostatečně. “Doufala jsem, že tady na to budu mít klid.” Pozvedne lehce obočí, než se zasměje. “Zřejmě se moje plány ale mění. Co vy, jste v paláci už dlouho? Hodláte se na celou parádu selekce taky podívat?” Pro jistotu přejde k sedačce naproti, kam se posadí. Ono to možná bude jistější.

Wed Feb 20, 2019 9:44 am

Položí si ruku na opěradlo gauče a nejraději by si teď dal víno nebo nějaký ten jiný alkohol. Po očku sleduje a poslouchá dívku co říká a jinak se dívá před sebe na výhled, ani on neodolal hezkému výhledu jak v podobě na celé město tak na dívku ve svetru, která vypadala spíše jakoby se zatoulala.”Ale nepodceňujte mě, ještě by jste se divila jaký dokážu udělat dojem.” Věnuje jí jeden ze svých šibalských úsměvů a zase se věnuje výhledu před sebou. Flirtovat dokázal s jakoukoliv holkou, dělalo mu to dobře. Jelikož ví, že je hezký tak mu to nedělá problém a spíše si takhle navyšuje ještě sebevědomí. ”Juliette, krásné jméno ale přeci jenom myslím, že oslovování slečno se mi libí mnohem více.” Pousměje spíše mu vyhovovalo jí říkat slečno, protože věděl, že její jméno by mu mohlo hodně rychle vypadnout až se bude seznamovat s někým dalším. Paměť na jména moc neměl, tedy až na opravdu vznešené, které si vždy přirovnával ke zvířeti či ovoci aby tak potom odvodil jejích jména, což by mohl udělat kdyby chtěl i u dívky. ”Tak to bych mohl studovat s vámi, že? Přeci jenom budu tu až do konce a bylo by vhodné vědět jaká tvář patří k jakému jménu.” Tohle úplně nemyslel, spíše doufal, že uvidí nějaké jejich fotky či něco málo o dívkách co by ho mohlo zaujmout. ”Nemusíte to na mě hrát vím, že se vám moje pozornost libí a nebo s velkou jistotou začne líbit.” Opět na ní mrkne a podívá se na papíry, které leželi na stole a následně zpět na dívku. ”Vlastně jsem tu jenom pár hodin. Samozřejmě a také počkat na svatbu, vidět která bude vítězka.” Zasměje se nad svými slovy a rukou si prohrábne vlasy. ”Nebojte se, já nekoušu. Nemusíte si sedat tak daleko a nebo se bojíte, že byste v mé blízkosti byla nervozní?”Nadzvedne tázavě obočí a pro sebe se lehce vítězně usměje. ”Co tu děláte za práci?” Zeptá se zcela na rovinu a sjede jí pohledem od shora až dolů.

Wed Feb 20, 2019 1:24 pm

Ani v nejmenším nepochybovala, že kdyby skutečně chtěl, patřičný dojem by zcela jistě vyvolat dokázal. Na podobné typy jako je právě on už párkrát narazila a i když nebyla jejich velký fanoušek, nemohla popřít fakt, že jejich chování má něco do sebe. I když se může zdát otravné a podobné. “Nezbývá než si počkat na příště, třeba na vás změním názor.” No co, rozhodně by nebyla proti, Nejen kvůli tomu, aby se sama přesvědčila jak moc šarmantní dokáže být, ale oproti původnímu přesvědčení není tak hrozná společnost, jak se ze začátku obávala. I když jeho ego pravděpodobně dosahuje nebeských výšin, tak moc ji to zase nevadí. Přece jenom, být poblíž někoho jako je on není úplně k zahození. “Děkuji a… zase jste své šance zahrabal hezky pod zem. I když musím uznat, že je to pořád lepší než cokoliv méně lichotivého.” Takže by snad nakonec mohla být ještě ráda. V podstatě ji to zas tak moc nevadí, ať si sám vybere, co se mu bude hodit nejlépe. Dostanou se i k tomu, co tu vlastně prováděla. Mohla čekat něco podobného, přesto ji překvapí s jakou bezprostředností podá návrh, že by tedy mohl studovat i on. “To by… to by nejspíš nebylo dobré. Mohla bych se dostat do velkých problémů a tak. A vy nejspíš taky.” I když má pocit, že by se z nich Jamey dokázal celkem snadno vysekat. Ona by už takové štěstí pravděpodobně neměla. Nejistě pohlédne na dokumenty na stole a zpátky na Jameyho. Jak je ukrýt, aby se k nim nedostal? Teď už nejspíš nijak. “Jsem si jistá, že právě vy najdete daleko lepší a zábavnější způsob, jak se s děvčaty seznámit. Navíc, přece byste se nechtěl pročítat tolika informacemi.” Jasně, sám zmínil, že by ho nejvíc zajímala maximálně fotka se jménem, ale zkusit to musí. I kdyby se nakonec ukázalo, že to nebude ničemu platné. “Totiž.. já.. no.. jasně. Tedy ne. Chci říct, že tak to vůbec není.” Čím déle tu s ním je, tím menší kontrolu nad situací má. A také sama nad sebou. Moc dobře ví, že Jamey je pohledný, vždyť má oči. A to samé zcela určitě ví i on, jinak by mu nedělalo takovou radosti ji dostávat do rozpaků. Nebo snad ano? Malinko sklopí hlavu, aby aspoň částečně zakryla červenající tváře. “Právě kvůli tomu jsou tu nejspíš všichni z hostů.” Poznamená a vzhlédne. Pleť v obličeji má stále o pár odstínů tmavší, než je u ní běžné. “Nervózní? Jistě, že ne. Jsem profesionál. Někdo jako vy mě nemůže rozházet.” A to, že lže, je už věc druhá. Nejistě se zavrtí na místě, než se rozhodne odpovědět i na další otázku. “Jsem dvorní dáma královny Bethany. Překvapuje vás to?” Nakloní hlavu mírně na stranu. Skutečně ji to zajímá, jestli ji třeba tipoval na někoho daleko obyčejnějšího.

Fri Feb 22, 2019 9:32 pm

Sleduje jí svým pohledem a skoro jí až sjíždí pomalu pohledem jak rád dělal aby dívku dostal trochu do rozpaků a aby z něho byla lehce nervozní, také doufal, že to stejně bude působit přesně i na Juliette. "Možná na mě změníte názor ještě dnes, jsem docela přesvědčivý když chci a když mám důvod." Trochu pohodí rukou jakoby bylo snad jasné, že když udělá co chce změní názor v jediné vteřině, až tak moc si sebou byl jistý. Někomu to mohlo přijít až otravné a někteří se mu snažili jeho ego snížit, dokud tedy nepochopili, že se musí opravdu snažit aby to krapet posunuli a do toho se většinou nikomu moc nechce a přesně tak mu to vyhovuje, i když pokud se o to pokouší dívka a nevzdává se, tak je jí naprosto okouzlen. "Zahrabal své šance? Mám vám poukázat jak rychle je dokážu zase vyhrabat?" Nadzvedl tázavě obočí, trochu až komicky našpulil rty a hned na to se široce usmál čímž ukázal krásně bílé a rovné zuby. "Nebojte, mohlo by to být naše tajemství a pokud se do problému dostaneme, rád nás z toho vytáhnu." Navrhne a následně se zvedne z gauče a popojde kolem. "Pokud mi to budete předčítat vy a ukážete mi fotky, tak to bych bral všemi deseti." Navrhne opět jenom tak mezi řečí a pomalými kroky až skoro plouživými se dostane k zábradlí a podívá se na osvětlené město. "A jak to tedy je, Juliette?" S jejím jménem si pohraje na jazyku a opět dojde k jejím zádům a trochu se opře o gauč. "Nemůže rozházet, tak to jsem rád, že jste tak sebejistá. To si tedy přisednu rovnou k vám." Jakmile tak řekl tak i udělá, sedne si hned těsně vedle ní. Opře se pohodlně do gauče a pozoruje jí tak zblízka. "Možná trošku ale když si vás tak představím v těch typických šatech tak mi k tomu i docela sedíte." Opět jí sjede pohledem a potom se podívá kamsi do dálky. "Až vás přestane bavit být dvorní dáma královny, tak upozorňuji, že mě by se také hodila dvorní dáma."

Fri Feb 22, 2019 10:53 pm

Musela by být pravděpodobně z ledu, aby s ní jeho počínání vůbec nic neudělalo. Jenže na druhou stranu mu také doslova nepadá k nohám, k tomu má skutečně daleko: Není jedna z těch, které by byly paf už jenom z toho, že se na ně Jamey třeba podívá a musely by se ovívat při každém úsměvu a podobně. Kdepak, její milou a ne tak uštěpačnou stránku si musí druzí zasloužit. Konkrétně takový typ, jako je právě on. “To zcela určitě možné je. Ale budete se muset hodně snažit, není snadné mě nějak okouzlit.” Inu, to je dosti sporné tvrzení. Pro někoho, kdo ji skutečně zná, to zas tak složité na ní. Ani náhodou ji ani nenapadne mu to jakkoliv usnadňovat. Ještě to tak, už od mala měl nejspíš všechno servírované na stříbrném talíři. “To nechám jenom na vás. Můžete to zkusit, pokud si vážně myslíte, že jste tak dobrý.” Na rtech jí pohrává malý úsměv. Je pravda, že by ji možná i zajímalo, co konkrétně má ještě v rukávu, ale nemůže chtít to nejlepší naráz. Umí si počkat, když má aspoň malou jistotu, že to za to bude stát. “Předčítání budeme muset nechat na někdy jindy, Vaše výsosti. Myslím, že na mě něco leze.” Zatváří se strašně unaveně a hraně párkrát zakašle. Herečka jedna. Dokumenty nejsou veřejné, ale zároveň ani přísně tajné. Jak jinak by je dostala do rukou právě ona? Jenže k tomu měla docela dobrý důvod a to pouze a jednoduše pomoci, když to bude potřeba. Vždyť od toho tu taky částečně je, není-liž pravda? I nadále bedlivě sleduje každý jeho pohyb a teprve když se přiblíží k zábradlí pohledem uhne. “Nemůžete od toho okraje trochu ustoupit? Aspoń o kousek.” Zahučí, aniž by se na něj podívala. Teprve když zaslechne kroky, odváží se opět zjistit, kde se aktuálně nachází. Jen aby z hrůzou zjistila, že se rozhodl posadit hned vedle ní. První, co ji napadne udělat, je posunout se od něj dál. Jelikož však sedí na okraji, znamenalo by to, že by zcela určitě skončila na zemi a to se jí dvakrát nechce. Jediné, co udělá tedy je, že se pouze zavrtí. Nyní se snaží vší silou vyhýbat jeho pohledu. “Osobní prostor vám asi nic neříká.” Přisadí si ještě, než se zadívá na světla města v dálce. “Vážně by mě zajímalo, k čemu by právě vám byla dvorní dáma. Abych věděla, co mě případně čeká.” Pozvedne zvědavě obočí a tentokrát se podívá přímo na něj. Takhle zblízka má možnost prozkoumat detaily jeho tváře. Velmi pohledné tváře. Naprázdno polkne. Nemůže si odpustit jisté myšlenky, které se jednoduše nesluší. Proto je raději urychleně zažene někam pryč. “Jste v Illei poprvé? Nebo se zde zdržujete častěji?” Občas z ní vypadne něco, co se i hodí. A jindy, jako třeba teď, by se poté, co promluví, nejraději propadla. Jenže teď už je to stejně jedno, stalo se. Jako na zavolenou ze svízelné situace zavane větřík, který způsobí, že se malinko otřepe zimou. "Vlastně, nejspíš bych měla jít. Ještě by mi něco ufouklo, to by nebylo milé. Já... jo. Půjdu. Bylo mi ctí, princi, skutečně. Brzy naviděnou." S tím se zvedne a urychleně posbírá všechny složky, které ležely na stole. I s nimi v náručí zamíří co nejrychleji pryč ke dveřím zpátky dovnitř a následně i rovnou do svého pokoje. Tam to bude ostatně nejjistější.

Sun Feb 24, 2019 10:00 pm

Tady se nápověda nenechází.

Thu Feb 28, 2019 6:44 pm

*Díky princově hře zjistila, že ji doopravdy baví objevovat, co tento palác nabízí. Konečně zavítala včera i do posilovny, aby si pořádně protáhla svaly. Musela obdivovat, jak moderní zdejší posilovna a tělocvična je, ale na druhou stranu, strážci taky někde musí udržovat kondici, no ne? Dnes však naproti tomu prozkoumává vyšší patra paláce, až najde schody na střešní terasu. Slunce už zapadá, takže je napůl zalitá hřejivým světlem upadajícího dne a napůl již skrytá v příjemném stínu. Spokojeně vydechne, tady se jí líbí. Vyzuje si balerínky, když vstoupí na střechu a odhodí je ke gauči. Země je příjemně rozpálená, což je příjemné oproti větru, který se začíná zvedat a studí jí na holých pažích, až jí naskočí husí kůže. Na sobě má černé legíny a světle modré šaty na špagetových ramínkách. Vlasy si před hodinou umývala a nechala je vyschnout, takže jsou přírodně kudrnaté a chaotické jako vždycky. Přiblíží se ke kraji, ale když si všimne skleněného zábradlí, raději zacouvá. S výškami není kamarádka, výhled jí stačí i odsud.* /Dobře by se tady tancovalo./ *Napadne ji. Být tu Sean, možná by vymyslel nějakou vymyslel nějakou super novou choreografii, byl v tom lepší než ona. A nebo by prostě skákali po gauči jako malé děti, u něj jeden nikdy nevěděl. Právě teď jí její nejlepší kamarád chyběl. Zatím jí neodepsal na dopis, ona však stále doufá, že to udělá.*

Thu Feb 28, 2019 8:08 pm

Prozatím sledoval selekci jen jako nezúčastněné osoba. Potají doufal, že nic podobného nenapadne i jeho rodiče. Celý ten nápad mu přišel dosti povrchní, ale nebyl tu od toho, aby soudil. Byl tu kvůli mezinárodním vztahům, které bylo potřeba udržovat. Nejstarší z bratrů nemohl a James se z toho pro jistotu vyvlékl, jako tomu bývalo již zvykem. A proto tu nyní byl on. Palác byl krásný, měl co nabídnout a on by přesto dal přednost zamračené Anglii, která měla své nevyhasínající kouzlo. Naopak by uvítal bubnování kapek na střešní okno, jak bylo zvykem v jeho domovině. Jenže nové místo nabízí nové možnosti. On sám se rozhodl vychutnat si pohled na rozlehlé zahrady u paláce, které se koupaly v záři zapadajícího slunce. Posadil se na jednu ze sedaček a alespoň pro teď, pro něj přestalo okolí existovat.

Jeho klid byl však pokažen narušitelem. Nenamítal však jediné slovo, když zjistil, že jde o dívku. Popravdě se někdy ztrácel v tom, kdo je účastnicí selekce a kdo je princezna ze zahraniční země. Automaticky tak většinu dívek, které potkal, řadil do selekce. Všiml si jejího pokusu přiblížit se ke kraji, což si záhy rozmyslela. Tiše se nad tím ušklíbl a vykročil k ní. Prozatím byl nezpozorován, ale to hodlal napravit. Upravil si zběžně tmavé triko a prsty si projel ve vlasech, aby dal účesu alespoň nějaký tvar. „Nefandíte výškám?“ optal se zdvořile a bez ostychu přešel k zábradlí. Opřel se o něj rukama a zadíval se před sebe. „Je tu vlastně docela pěkný výhled,“ vysvětlil a otočil se k dívce nejprve přes pravé rameno. Následně však otočku dokončil a o skleněné zábradlí se opřel bedry. „Když vám slíbím, že budu stát hned tady, troufnete si jít blíž?“ Zeptal se a přitom si překřížil ruce na hrudi. Dívka ho zastihla ve velmi dobré náladě a tak nebyl proti tomu, aby sám zahájil rozhovor.

Thu Feb 28, 2019 8:24 pm

*Občas měla špatný zvyk nevšímat si okolí, pokud ji něco příliš zaujalo, jako teď kupříkladu překrásný západ slunce, kdy se poslední paprsky zoufale pokoušely udržet na okraji terasy. Nejspíš mohla očekávat, že to nebude obdivovat jediná, ale druhého návštěvníka na sedačce bohužel přehlédla. Místo toho se nechala zlákat k následování slunce a přiblížila se k okraji, avšak brzy zaváhala. Nemá ráda výšky a skleněné zábradlí se jí absolutně nelíbí. Kdyby se o něj opřela, prasklo by? Je jí jasné, že ne, už kvůli tomu, že je muší váha, ale stejně nehodlá jí blíž. Výhled do dáli, kde se rozprostírá panoráma hlavního města Angeles, jí vyhovuje víc než pohled dolů. Výšek má vlastně na dost dlouhou dobu dost vzhledem k tomu, že do Angeles musela letět. Ztratí se v myšlenkách, které se zatoulají domů do Sonage, a tak nezaregistruje stín, který se zvedl ze sedačky a připlížil se za ni.

/No, do háje!/ *Viditelně sebou trhne, když se ozve hlas a v zorném poli spatří neznámého muže. Rychle se sesbírá a potřese hlavou. Čeho si prvně všimne je očividně luxusní oblečení, nejspíš to bude někdo důležitý. Až poté se zahledí do tváře, musí kvůli tomu vzhlédnout, vzhledem k tomu, že onen mladík je chodící mrakodrap.* Vlastně mám dojem, že jsme se odsoudily vzájemně. *Odpoví mu nakonec. Možná by se slušelo nějak pozdravit, ale copak on to udělal? Žaludek jí udělá přemet, když si všimne, jak se opře rukama o zábradlí.* /Ale ne.../ *Jak je to vysoko? Několik pater a stropy v paláci jsou vysoké. Takový pád by byl určitě smrtelný.* Vidím dobře i odsud. *Oponuje mu a tvrdošíjně vystrčí bradu. Když se však opře zády, výrazně zbledne.* A co kdybyste šel raději vy sem? Je to vážně moc pěkné místo, myslím, že ho nedokážete dostatečně ocenit. *Pronese rádoby vážným tónem, ale je napjatá. Neví, co to s výškami má. Je to jediná strach, který se jí nikdy nepodařilo překonat a nevztahuje se jen na ni. Vůbec se jí nelíbí ani fotky, obrázky či výjevy někoho, kdo stojí někde vysoko, nejlépe hned u kraje, že ano... Jednou četla knihu, kde bylo použito slovo projikování, když člověk promítá vlastní obavy do někoho jiného. Dokáže si živě představit, že by stála vedle něj. A o to víc je jí jasné, že tam nepůjde. Musel by se hodně snažit, aby ji tam dobrovolně dostal. Přestože pro ty hezké oči by to za to možná stálo.* /Houbeles. Tady je mi dobře./

Thu Feb 28, 2019 10:11 pm

Zaznamenal její trhnutí, jakmile promluvil. Nechtěl jí polekat. Vlastně si ani neuvědomil, že by náhlím rozmluvením se, mohl něco podobného vyvolat. Krom toho, myslel si, že o něm dívka ví. Přeci jen nebyl tak snadno přehlédnutelný. Jak se ale zdálo, opak byl pravdou. „Nechtěl jsem vás polekat,“ přiznal a podíval se přitom na ni omluvně. Dlaní si přejel po zátylku a mírně trhnul rameny. Už s tím víc neudělá, ale omluvit se sluší. Nad tím, jak zvedla hlavu, aby mu mohla pohlédnout do tváře, se popravdě ani nepozastaví. Již si zvykl, že téměř každý pozvedá bradu, jakmile s ním chce mluvit. Někdy byla jeho výška přednost, jindy byla zbytečně na škodu. Jako třeba nyní, když proti němu stála opravdu malá dívka. Nedivil by se, kdyby jí při dlouhém rozhovoru začalo bolet za krkem. V takový moment je vždy lepší ustoupit pár kroků stranou, to aby se pohled nahoru vyrovnal.

„Třeba jen výšky nedostaly pořádnou šanci,“ pokrčil nad tím rameny. On sám nikdy strachem z výšek netrpěl. Naopak, neměl by problém vylézt na skálu a ještě se na ni pohybovat. Ovšem měl pochopení pro lidi, kteří trpěli jakoukoliv fobií. Netrpěl nutkáním je fobie zbavit, když někdo nechtěl, tak nechtěl. „Nebojte,“ tiše se zasmál po chvilce. Nemohl si to odpustit jako reakci na její bledý výraz. „Myslím si, že to sklo je dostatečně tvrdé, než aby mě nechalo spadnout,“ vysvětlil. Zároveň zapudil nutkání se několikrát demonstrativně odtáhnout a opět opřít, aby viděla, že se skutečně nic nestane.

„Když jinak nedáte,“ odpoví, když mu připadá možná až příliš vážná. Odlepil se od skla a přešel o něco blíž. Ruce vložil do kapes a postavil se po jejím levém boku. Otočil se, aby oba měli stejný výhled a chvíli mlčel. „Máte pravdu, je to krása i odsud,“ souhlasil s jejím tvrzením. „Jen mi řekněte jedno. Když se bojíte výšek, co děláte na střeše?“ Povytáhl obočí a natočil k ní hlavu. Zároveň musel dát hlavu trochu níž, to aby na ní lépe viděl. Vždy mu přišlo vtipné to, že on když koukal na malé dívky, viděl prakticky celou jejich postavu. Ony z něho viděly pouze obličej. „Jmenuji se Alex,“ představil se konečně, neboť si uvědomil, že to doposud neudělal. Vytáhl pravou ruku z kapsy a natáhl jí k dívce. Neměl zájem dodávat příjmení, či fakt, že stojí v přítomnosti prince. Nikdy si na to nehrál, pokud to společnost nevyžadovala. Konec konců, nyní byl daleko více Alex, než princ Alexander. Dívky se s ním takto ještě budou moc seznámit. „A vy jste?“

Thu Feb 28, 2019 10:39 pm

*Doopravdy byla tak zahleděná a zamyšlená, že si vůbec nevšimla pomalu dvoumetrové postavy. Nejspíš by s tím měla něco dělat, jednou by se jí to mohlo vymstít. Když se jí však dotyčný omluví, lehce zavrtí hlavou.* Polekat? Né, já se nelekla, jen.. no.. jsem myslela, že jsem tu sama. *Radši to dopoví a nehledí na to, že její vysvětlení nedává úplně smysl. Nejspíš jej svou snahou o popření jen pobaví, ale to je u ní běžné. Umí lidem vykouzlit úsměv na tváři už prostě protože je. Možná proto o ní princ prohlásil, že je roztomilá. V jednom se ale nemýlil, vůbec se o to nesnažila. Ocení, že od ní stojí dál, aby nemusela namáhat krk, ale vděčnost zmizí ve chvíli, kdy přistoupí příliš blízko okraji.

Dostaly. Řekla bych věřte mi, ale vždycky mi přišlo trochu hloupé používat tuhle frázi. Copak můžete věřit někomu, koho vůbec neznáte? Takovou důvěru bych doopravdy nechtěla. Avšak nemůžete se mi tedy divit, že Vám tak docela nevěřím, abych čistě na Vaše ujištění, že budete stát poblíž, přešla až k tomu zábradlí. Jste jistě velmi okouzlující a Vaše nabídka je šlechetná, ale tady je mi vážně celkem dobře. *Rozmluví se, ale to ona vždy, když je nervózní. Jak by taky mohla nebýt, když se on opírá o tu skleněnou stěnu! Racionálně ví, že se mu nejspíš nic nestane, ale fobie není něco, co by šlo ovlivnit rozumem. Nezná ho, a přesto je vnitřně zděšená z toho, že by mohl spadnout. Nejraději by k němu přešla a odtáhla ho sama, ale na to nemá odvahu. Nehledě na to, že by to bylo nevhodné a myslel by si, že je blázen.* Nebojte je ještě horší než moje věřte mi. Když Vám někdo někdy řekl nebojte, když jste se bál, udělaly starosti prostě puf a vzaly si neplacenou dovolenou? *Pozvedne obočí a založí si ruce na hrudi. Je to typická zatvrzelá póza. Nikdo ji nedonutí jít ke kraji.* Myslet znamená... houby vědět. /A určitě není tvrdší než moje hlava. Buď pojď ty sem a nebo nic./ *Když se zatvrdí, nikdo s ní nepohne.

Vlastně ji překvapí, když se onen kluk odlepí od skla a nonšalantním krokem přejde až k ní. Takhle zblízka se zdál ještě vyšší. Namáhavě polkla a svěsila paže podél těla. Když se jen postaví vedle ní a mlčí, tázavě k němu vzhlédne. Slunce už téměř zapadlo, jeho tvář je souhrou ostrých hran a stínů, které jen dokreslují ty tmavé vlasy. S ohromením si uvědomí, že je víc než atraktivní. Vypadá jako jeden z těch modelů, které člověk vídá na obálkách časopisů. Zrudne a sklopí pohled.* /Dostaneš se do Selekce a hned máš pitomé úvahy, jak typické./ Jo, to je. *A samozřejmě oba mluví o tom samém... Neodolá a zasměje se jeho dotazu.* Když nevidím dolů, není to tak zlé. Navíc mám takovou taktiku. Když strachu čelíte dostatečně dlouho, možná nezmizí, ale zvyknete si na jeho tíživou přítomnost dostatečně na to, abyste ho dokázali potlačit nebo ignorovat. Zatím mi to u všeho fungovalo. Kromě výšek. *Pokrčí rameny. Znovu na něj pohlédne, aby viděla, že si ji prohlíží. Takhle z výšky má asi lepší výhled, ale na ní toho moc zajímavého není. Lehce kudrnaté tmavé vlasy, nevýrazný obličej a malá postava. Snad jen velké oči by stály za zmínku, ale těžko říct, zda by v tomhle světle mohl ocenit tu zvláštní karamelově hnědou barvu. Usměje se, když se představí. Přijme jeho ruku. Oproti té jeho je drobná, až by ji to rozesmálo.* Slečna neznámá. *Nevinně zamrká. Její jméno určitě lehko zjistí, přestože jak se zná, stejně mu ho nakonec poví. Pustí jeho ruku a odstoupí od něj.Jeho blízkost ji znervózňuje.* A co tu děláte, drahý Alexi, číháte tu, abyste mohl děsit pozdní návštěvníky? Protože pokud ano, měl byste na svém děsivém antré trochu zapracovat. *Zeptá se pobaveně a zahledí se na moment ke městu a zábradlí. Jak ráda by jednou přešla až k němu a beze strachu. Je to však jedna z mála věcí v životě, kterou pomalu vzdává. Nechce se zase zatoulat v myšlenkách, a tak se raději znovu soustředí na něj.*

Fri Mar 01, 2019 3:58 pm

Nad jejím rozmluvení se, zůstal jen překvapeně koukat. Obočí se automaticky vytáhlo do překvapeného obloučku a zároveň se jí snažil porozumět. Na jeho vkus toho vypustila moc najednou a on se musel krátce zamyslet, aby mu došlo úplně vše. Ne že by neslyšel, nebo by jí nerozuměl. Jen byl zvyklý u druhých na daleko přímočařejší vystupování. Proto se rozhodl odpovědět po částech, aby se nezamotal do stejné smyčky jako ona. I když taková věc u Alexe nikdy nehrozila. I kdyby mluvil dlouho, pořád jeho slova budou dávat smysl. Přirozený řečník. „Kdo by věřil cizinci?“ Položil řečnickou otázku, na kterou ani neočekával odpověď. V tomhle měla určitě pravdu, ale sám by se nad tím ani nepozastavil. „Kdybychom měli probírat každou frázi a její smysl, obávám se, že nám nezbude mnoho vět ke konverzaci,“ opětovně pokrčil rameny a přitom vytáhl pravý koutek rtů do letmého úsměvu. „Mimo jiné, já vám neříkal, ať mi věříte,“ připomněl a zároveň na ní mrkl. „Nabízel jsem pouze svou přítomnost. Plus docela logickou reakci, kdyby se cokoliv pokazilo. Pochopitelně bych vás nenechal spadnout.“ Mluvil o dost možná nejhorším scénáři. Nepotřeboval člověka před sebou znát, aby mu pomohl. Bylo to jaksi automatické. I tak si ale nemyslel, že by podobná situace nyní nastala.

„Jsem okouzlující?“ Zasmál se nakonec. Ano, skutečně ho pobavila. Slýchal na svůj vzhled spoustu chvály. Přesto nikdy nebyla jeho vizáž něco, čeho by využíval. Trvalo docela dlouhou dobu, než si začal uvědomovat, co jeho tvář dělá s lidmi v jeho okolí. „Ale už jsme zase u frází?“ Zeptal se, když se nyní zaměřila na jeho nebojte. „Máte pravdu, to moje starosti a strach nikdy neudělaly. Na druhou stranu, je to opět jen fráze. Říká se proto, aby druhým pozvedla náladu. Dodala ujištění, že se nic horšího nestane a strach není na místě.“ Jak se zdálo, dívka před ním měla svůj svět. Nemusel v její přítomnosti stát dlouho, aby pochopil, že má vždy svou verzi příběhu. Což rozhodně nebylo špatné. Každý jsme nějaký.

„To je zajímavá taktika,“ podotkl, jakmile mu přednesla svůj způsob jak čelit strachu. „Přesto jsou takové druhy strachu, kterým se nedá čelit dlouhodobě. Ta myšlenka se mi sice moc líbí, ale není aplikovatelná na vše. Škoda.“ Sám chvilku přemýšlel o tom, co je jeho největší strach. Dříve neměl rád psy. Nešlo o strach ze zvířete, ale jakmile psa slyšel štěkat nebo vrčet, rozhodně z toho neměl dobrý pocit. Ale to byl ještě malý kluk. Sice si již nepamatoval, jak se toho strachu zbavil, ale téměř by přísahal, že v tom měl prsty jeho starší bratr. Když se ale nyní tak díval na dívku vedle sebe, připadala mu zvláštní. Většina dívek ze selekce se dala hodit do pytle s názvem typické krásky. Jeho současnou společnici by tam však nezařadil. Nevšiml si, že by byla nalíčená, ale v tom se stejně nevyznal. Překvapila ho její přirozenost od tváře po účes. Bez pochyb se ale na dívce ze všeho nejvíce podepisoval věk. Rozhodně by jí nehádal více jak osmnáct, vlastně ještě míň.

„Neznámá?“ zopakoval její slova. „Snad nechcete, abych se cítil v nevýhodě? Já se ochotně představil, ale vaše jméno nezjistím? Snad to není tajemství…“ Opět mu jemně zacukaly koutky. Dnes měl skutečně velmi dobrou náladu, až to u člověka jako je Alex ani nebylo možné. Potřásl si s ní rukou a nechal ji ustoupit. Chápal, když někomu není pohodlná přítomnost druhých. On sám byl velmi háklivý na svůj osobní prostor. Jen málokdy nechal druhé, aby ho narušili. „Vlastně je celá situace daleko jednoduší,“ přiznal. „Jsem tu, abych načerpal inspiraci, odpočal si. Nicméně pokud bych tu chtěl děsit pozdní návštěvníky, myslím že bych v tom nebyl vůbec marný. Ani jsem se nesnažil a jak jste s sebou cukla.“ Připomenul jí začátek jejich rozhovoru. Následně se rozhlédl po střeše a napadlo ho něco, čím by dost možná prokázal službu její krční páteři. „Neposadíme se?“ Automaticky počítal s tím, že by jejich rozhovor mohl trvat déle.

Fri Mar 01, 2019 5:33 pm

*Pozná řečnickou otazku, když ji slyší, a tak mu neodpovídá a spíše si počká na to, co dalšího z něj vypadne.* Já mám vět v zásobě dostatek, je na vás, zda se mnou zvládnete držet krok. *Usměje se.* Vypadáte spíše jako někdo, kdo svá slova pečlivě váží. *Už jen podle toho, jak si řádně promyslel, co jí odpoví. Navíc je to i způsobem, jakým mluví. Jako někdo, kdo je zvyklý, že mu lidé naslouchají.* /Kdo jsi?/ *Nad jeho námitkou musí pro jednou dumat ona. Nakonec pokrčí rameny.* Máte pravdu. *Nedělá jí problém uznat, když se mýlí. Není marnivá ani urážlivá.* ALE tázal jste po mně čin, který důvěru vyžaduje. *I ona umí slovíčkařit, když se jí zachce. Není hloupá. Sice jí v mnohém chybí vzdělání, ale má svůj rozum.*

Jste, ale o vzhledu jsem tak úplně nemluvila. Spíš o dojmu, ukážete se a je kolem vás atmosféra jako "jsem úplně v pohodě s tím, že tu jsi a vlastně tě vidím rád" a to přestože to tak nejspíš ani nemíníte a nevíte o tom. A to je vcelku okouzlující. *Málem zasténá, když si uvědomí, co zase plácla. Vážně se musí naučit nejdřív myslet, a pak mluvit. Nakonec jen rozpačitě pokrčí rameny a doufá, že to nechá být.* Jistě, jako když někdo řekne "jen klid" když jste naštvaný, a pak se diví, že ten člověk je naštvaný ještě víc. Myslím, že některé fráze začínají být prázdné, činy ukáží mnohem víc. *Zamyslí se. Doopravdy má svůj svět, ale ten je otevřený všem okolo, když chtějí nahlédnout. A naopak ona sama přijímá nové pohledy na věc. Nezavrhuje proto jeho názor a teorii, jen se ji snaží lépe pochopit a zároveň mu nastínit tu svou.*

Možná nedá, ale v mnohém mi pomohla. *Přizná se, ale žádný příklad neuvádí. Přitom by jich měla hodně, bývala jako malá hrozný strašpytel a potřebovala se naučit svému strachu čelit, aby se vůbec dostala tam, kde je. Jen málo lidí se z nízké kasty dostane díky vlastnímu úsilí a talentu a ona to dokázala a je na to pravém hrdá, i když to nepotřebuje cpát každému na potkání. Když musí, nechá se nastrojit a nalíčit, ale jinak zůstává sama sebou. Jen se snaží zas tolik nechodit v mikinách, jak měla ve zvyku. Šaty jsou zde nutnost.*

Ano, neznámá. *Usměje se široce.* Tajemství to jistě není. Jen se mi zamlouvá váš škádlit. *Sice to dělá spoustě lidem, ale u něj je to nutkání vážně neodolatelné. Má z něj takový pocit... Málo se směje. Tím to bude. Nemá vrásky smíchu kolem očí, jak by čekala od někoho tak milého. Že by stres v povolání? Trochu ustoupí, zdravý odstup přeci ještě nikomu neublížil.* Inspiraci na co? *Viditelně ožije. Miluje všechny druhy umění, i když tanec a hudba výrazně vede.* /Maluje? Skládá?/ *Zhoupne se na patách, je hrozně zvědavá.* Proč ne. *Jde ke gauči a usadí se u druhého kraje než on. Místo toho, aby si však sedla jako normální člověk, se zády položí na sedadlo a nohy přehodí přes opěradlo, zatímco hlavu nechá viset přes okraj skěrem k zemi. Vlasy se jí jen tak tak neválí po zemi. Lem šatů se vyhne výš, než je slušné, ale od čeho jsou legíny, že jo.* Víš, z tohohle pohledu jsi vlastně dost daleko pode mnou. To je fajn změna. *Rozverně se zazubí, z nadšení mu dokonce zatyká.* /Skřítčí vítězství./ Tak, chtěl byste si snad o něčem povídat, drahý Alexi? *Zeptá se jej jako by snad byl u psychologa, až na to, že tohi spíš z nich dvou potřebuje ona. Nohou kývá do rytmu písně, kterou slyší jen ona sama, ale to je u ní úplně normální. Nevydrží v klidu.*

Fri Mar 01, 2019 9:44 pm

„Nejste zas tak daleko od pravdy,“ odpoví jí poměrně laxně. Většinu času odpovídal lidem kolem sebe bez většího zájmu. Někdy se uměl tvářit jako člověk, který trpí už jen tím, že je ve společnosti někoho dalšího. Dnes to ale bylo jiné. Skutečně svá slova pečlivě vážil, byl tak naučený, když se na veřejnosti ukazoval jako princ. Každá věta, každé slovo se dalo až příliš snadno překroutit v něco, čím původně nebylo. To mu naopak klad na srdce jeho druhý bratr. Nicméně se mu líbilo, že i stále neznámá dívka proti němu umí stejně dobře slovíčkařit. Hra se slovy měla vždy své kouzlo.

Pokud ho překvapila poklona o tom, že je okouzlující, to co řekla později, ho již dokonale zarazilo. Div na ní nezůstal koukat s pootevřenou pusou, ale na to se uměl příliš dobře ovládat. Koutky rtů mu sice zacukaly, ale tentokrát se nerozesmál. „Neměl jsem ani tušení, že na lidi působím takovým dojmem,“ okomentoval to nakonec. V takovém případě o sobě měl daleko nižší mínění. „Jen klid dokáže vytočit každého do běla, hlavně když do té doby naštvaný není. Koho by nenaštvalo, když mu ostatní automaticky připisují opravdu nepříjemnou náladu.“ Kolikrát nebyl naštvaný, pouze ostřeji argumentoval. Nebo ještě lépe řečeno, jeho slova zněla daleko vážněji. Stačilo, aby pak někdo zmínil, ať je v klidu a Alex byl připraven opustit místnost. Opravdu nerad nechával ostatní soudit jeho současnou náladu. Nikdo mu do hlavy neviděl a nelíbilo se mu, když se o to někdo snažil.

„Předem říkám, že nejsem dobrý objekt ke škádlení,“ raději jí upozornil. Kdekdo se o to pokoušel a téměř nikdy neuspěl. Na to trpěl Alex někdy příliš suchým humorem. Přesto, když byl zastižen v dobré náladě, kde koho mohl ohromit britským humorem, který vůbec nebyl špatný. „Někdy jen sedím a čekám, až se inspirace dostaví sama. Mnohdy přijdu na věci, na které bych jinak nepřišel. Někdy si zkrátka okolí vybere vás,“ pokrčil jedním ramenem a přitom se rozhlédl po terase. Nepochyboval o tom, že na takovém místě by se dobře točilo. Tvoření videí ho skutečně bavilo a neustále kolem sebe viděl inspiraci, jak další videa pojmout. Přesto je moc lidem neukazoval. Obával se chvály jen proto, že je princem.

Usadil se na gauč šikmo. Opřel se a jednu nohu si přehodil přes druhou tak, aby mu to bylo pohodlné. On si to naopak od dívek mohl dovolit. I tak ho dost překvapilo, jakou krkolomnou pózu si vymyslela. Ještě neviděl, že by se někdo takto v jeho přítomnosti choval. Zvláštní, dívka vedle něho byla skutečně zvláštní. Ale jak už si jednou pomyslel, byla svá a to bylo třeba ocenit. „Tak si tu změnu hlavně užívejte, nebývá tak častá,“ pronesl s vtipem. Zamyslel se pak nad prvním tématem jejich následujícího hovoru. „Nejste z vyšší kasty, že ne?“ zcela přirozeně odhadne. Dívky z vyšších vrstev byly mnohdy až příliš škrobené. „Prozradíte mi vaše zájmy, či budete dále slečnou tajemnou a odpovídat tu budu jen já? Já jen že jednostranné rozhovory nemám zrovna v oblibě.“ Podíval se ještě jednou po střeše. Byli tu sami a ani se nezdálo, že by je měl někdo rušit. Ohlédl se přes rameno na zapadající slunce. Určitě brzy začne být chladno a to dřív jednoho nebo druhého zažene do teplého pokoje.

Fri Mar 01, 2019 10:25 pm

*Kousne se do jazyka dřív, než položí nevhodnou otázku. Není daleko od pravdy? Co přesně to znamená? On doopravdy předem váží každé slovo? Je hrozně zvědavá, vždycky byla, jenže zároveň není ten typ, co by z ostatních odpovědi mámil. Zaujímá spíše přístup, že kdyby jí to dotyčný sdělit a povyprávět chtěl, tak to udělá. Nutit ho do toho naopak snižuje jeho ochotu s vámi něco sdílet. Když mu vysvětlí, proč je okouzlující, nejraději by si šla od někoho vyprosit první cenu za trubku roku. Ode dnes se učí, jak držet jazyk za zuby. I když se snaží, všimne si jeho cukajících koutků. Mykne rameny, jako by o nic nešlo a vážně doufá, že se nečervená. Jeho vysvětlení přikývne.* To je pravda. *Má to tak úplně stejně. Je vášnivý člověk, někdy se v debatě příliš rozohní, zvlášť když obhajuje nebo mluví o něčem, za čím si vážně stojí. Nehádá se, ale všichni myslí, že ano, a začnou jí říkat, aby se uklidnila, vždyť o nic nejde. V tu chvíli ale doopravdy přichází hněv.*

Nepřijdete sám sobě jako někdo, kdo má smysl pro humor? *Nakloní tázavě hlavu mírně na stranu. Vzpomene si na Damona, a jak bez námitek a v zásadě s nadšením přijal její návrh na první rande, kdy by se projeli po chodbách na kolečkových bruslích. Nevěděla, co si o princi zatím myslet a nechtěla soudit, ale doufala, že z nich budou přátelé, když mají podobný smysl pro humor. Se neskrývaným zájmem ho poslouchá. Jistěže je umělec, to se pozná. Když mluví o inspiraci, mihne se mu v očích přesně ta zasněnost, která náleží každé umělecké duši. Jak by taky ne, nemusí být umělec zároveň tak trochu snílek? Ona rozhodně byla.* Jakou inspiraci Vám přineslo tohle místo? *Zeptá se dychtivě. Doopravdy by to chtěla slyšet. Sama si představovala, jak tu tančí, vždyť tohle místo k tomu vybízelo, jenže... buďme fér... tanec si představovala skoro všude. Dokázala by životem jen protančit a bylo by jí to vlastně tak vyhovovalo.

Když navrhne, že se posadí, neodmítne, ale udělá to po svém. Občas takhle lehávala na posteli doma a přemýšlela. Je to sice divná pozice, ale je už holt taková.* Bohužel, ale myslím, že to přežiju. *Povzdechne si a zvedne se, načež sundá nohy dolů z opěradla a složí je bokem. Pro někoho, kdo necvičí by to bez pomoci rukou asi bylo náročné, ale ona při tanci dělá krkolomnější věci. Ne nadarmo se pustila do gymnastiky a první věc, o kterou prince požádala bylo svolení nosit kalhoty a chodit do tělocvičny. Byla už dávno zvyklá, že je oproti všem mnohem menší a už nejspíš nikdy nevyroste. Stejně tak si zvykla na svou nevýraznou postavu, žádné výrazné boky, svůdné nekonečné nohy nebo bujný dekolt. Byla přesně to, za co ji označil princ, roztomilá. Kdysi na to slovo byla alergická, teď už jí to bylo v zásadě jedno. Každý je přeci nějaký. Občas ji napadalo, zda její nezájem o kluky nebyl čistě podvědomou reakcí na vědomí toho, že by stejně nikoho, jako je třeba Damon nebo Alex, nezaujala.

Znovu sebou trhne, když Alex promluví, tentokrát ne však protože by se lekla, ale kvůli obsahu jeho sdělení. V očích se jí hněvivě zablýskne. Vyslechne si celou jeho žádost a odolá touze ukázat mu prostředníček.* Zvláštní jak někdo, kdo se před chvílí tvářil, jak opovrhuje tím, že někdo dělá unáhlené závěry nad jeho chováním, vzápětí udělá naprosto to samé. *Procedí skrze zuby a vstane z gauče.* Mám takový pocit, že tomu se říká pokrytectví. *Odsekne. Ani neví, zda si Alex uvědomil, jak pokrytecky jeho slova zněla.* /Ty asi nebudeš z vyšší kasty, co? Jednostranné konverzace nemám v oblibě. Trhni si./ Ne, že bych Vám dlužila odpověď, ale jsem druhá. /I když ne dlouho./ Hádám, že to znamená, že bych tu měla sedět, způsobně popíjet čaj a opěvovat nejnovější módu? Ale vlastně máte napůl pravdu, narodila jsem se jako pátá. Ale nechovám se tak, jak se chovám, jelikož bych neměla vychování, ale protože si nehodlám hrát na někoho, kdo nejsem, nehledě na kastu a tituly. Takže... *Udělá pukrle.* Jmenuji se Angela Gardner, jsem tanečnice ze Sonage. Tanec představuje v podstatě celý můj život, ale miluju i hudbu celkově. Ráda sportuji, čtu, zkouším nové věci a objevuju nová místa. Ze všeho nejraději mám, když někomu vykouzlím úsměv na tváři. Nemám ráda, když někdo, jak se říká, káže vodu a pije víno. Velice ráda jsem s Vámi jedla tuhle jednostrannou konverzaci, těšilo mě. *Stroze pokývne hlavou a otočí se. Ani jednou nezvýšila hlas a stejně z jejího tónu bylo jasně patrné cítit vzdor a ublížení. Na jednu hloupou vteřinu, kdy se bavili o vzteku, měla pocit, že mají něco společné. A během druhé se zachoval jako každý druhý. Nevěří, že mají všichni výše postavení takové věci zakořeněné. Někteří možná neškatulkují lidi dle prvního dojmu. Přejde pod stříšku, aby mohla pustit muziku. Chvíli trvá najít něco použitelného, nejspíš je to tu čistě pro nastolení romantické atmosféry, což je poslední věc, co chce, ale nakonec najde nějaké staré rockové skladby a s nimi se spokojí. Sama neví, co si o Alexovi myslet a její náhlý výbuch už ji teď mrzí. Nejspíš to ani nemyslel zle. Jen neměl ponětí o tom, kolikrát tomuhle musela čelit. Pokaždé, když se někam posune a zbaví se starých předsudků, objeví se nové. Ohlédne se za jím a otevře ústa, aby řekla omlouvám se, ale pak se kousne do rtu.* /Bylo by to hloupé. Navíc už si nejspíš názor udělal. Podle něj jsi praštěná a nevychovaná, no ne?/ *Pokroutí posmutněle hlavou a namotá si na prst pramen vlasů. Prostě teď počká, až odejde a pořádně si zatancuje, aby ze sebe všechny emoce dostala a zítra bude zase to sluníčko, co rozdává úsměvy na všechny strany. Každý má občas právo na vnitřní rozkol, ona si ho vybírá teď. Byla by však asi raději, kdyby u toho neměla svědka, na to je ale trochu pozdě.*

Sat Mar 02, 2019 12:15 am

„Smysl pro humor není moje silná stránka.“ Nebude lhát, světlé chvilky humoru neměl nijak často. To co jeho bratři nabrali po hrstech, on už musel oželet. Byl svůj. Nemohl chápat všechno a všechny, ale zároveň se necítil jako úplný suchar. K tomu ho odsoudili ostatní. „Ale vy budete mít smysl pro humor, že?“ nadhodil a chtěl, aby se o tom rozpovídala. Nutil ho k tomu její přístup. Ta přirozenost a fakt, že si s ničím nedělala hlavu. Volnomyšlenkářství vedlo k častějším úsměvům. Člověk, který si umí udělat srandu ze sebe je většinou skvělý společník. Jen je také otázkou, jak si ze sebe dělá srandu. Je rozdíl, když někdo pronese vtipnou a trefnou hlášku, a je rozdíl pokud to hraničí s podceňováním. Jenže tohle nebyl případ dívky, která s ním nyní stála na střeše. Kdyby měl soudit, označil by jí za třeštiprdlo. Úsměv sem, úsměv tam, spousta myšlenek a ani chvíle v klidu. Někdy si říkal, zda tací nemají život lehčí. Jenže za plotem se vždy zdá tráva zelenější. Nemohl soudit něco, o čem neměl tušení. Každý si nesl svá břemena a své problémy. Nepochyboval o tom, že se dívka musela již setkat s podceňováním. Většina lidí měla potřebu volnomyšlenkáře častovat ne zrovna lichotivými označeními. On takový být nechtěl, ale již nemohl ovlivnit, jestli tak nepůsobí.

Zhluboka se nadechl a ještě jednou se zadíval na západ slunce v momentě, kdy se měl rozpovídat. Měl vůbec vyprávět své myšlenky? Ze zásady se nikomu nesvěřoval. Momentálně šlo o maličkost, ale i tak. Zavrtěl se z toho, jak byl nesvůj. Měl vyprávět své představy dívce, kterou ani neznal? Někdo by tvrdil, že o nic nejde. Pro Alexe to bylo daleko víc. Šlo to proti jeho přirozenosti, byť byl připraven nejednou na svou přirozenost nadávat. „Nemalou,“ odpověděl jí nakonec. Dokázal si představit mnoho záběrů, které se budou koupat v záři zapadajícího slunce. Stačila už jen dobrá hudba a atmosféra by se vykreslila docela sama. Jen ještě netušil, čemu by video věnoval. Tanci? Zpěvu? Přátelům? Či by šlo jen o nahodilé záběry všeho, co v něm zrovna momentální nálada vyvolá? „Špatně se to popisuje. Většinou neumím slovy vyjádřit to, co se odehrává tady,“ poklepal si dvěma prsty na spánek. „Neumím to vyjádřit tak, aby to zaujalo. Spíš bych to uměl dát dohromady manuálně a pak představit finální produkt. Nevýhoda, že?“ Natočil hlavu na stranu a chvilku si dívku prohlížel. „Kdybych byl umělec shánějící podporu či grand, asi bych nikomu nevysvětlil záměr a tak nikdy nebyl podpořen,“ sdělil nahlas jednu svou domněnku.

Stačil jeden pohled do jejích očí, aby okamžitě pochopil, že je zle. Jenže ještě než stihl pochopit, co vlastně řekl tak hrozného, již se do něho pustila. Jeho tvář okamžitě opustil úsměv. Jakýkoliv přívětivý rys nahradila odměřenost a vážnost. Zatnul čelist a až překvapivě vynikly všechny tvrdší rysy jeho obličeje. Nepřipadal si jako pokrytec. Smutnou pravdou však bylo, že ho spousta lidí uměla nazývat obdobnými názvy. Vždy chtěl hledat chybu v nich, ale o to se mohl pokoušet jen marně. Přestože mu dívka zasadila více jak jeden dobrý zásah, téměř nemrknul. Poslouchal jí a nechal vyprávět vše, co měla na srdci. Zpravidla lidem neskákal do řeči, když mu cokoliv vyčítali.

Mnozí by Alexe označili za nevrlého a netaktního. Ono, s nedostatkem taktu by uměl souhlasit, ale nevrlý? On nebyl nevrlý. Byl… byl… zkrátka měl někdy dost svých vlastních problémů a to se bohužel odráželo na interakci s ostatními. Rozhodně nemínil dívku před sebou, vlastně Angelu urazit, ale povedlo se mu to poměrně rychle. Aneb stinná stránka anglického prince. Uměl lidi až nevídaně odrazovat.
Nechal jí domluvit. Prakticky neprotestoval, nepronesl jediné slovo. Pokud o něm dostala takové mínění, nechtěl ji přesvědčovat o opaku. Pouze se nakonec zadíval raději do země a v opět se jeho tvář o něco změnila. Sám se zvedl z pohovky a došel na druhý konec terasy. Opřel se o skleněné zábradlí a díval se dolu. Byl to přesně ten moment, kdy většina lidí, pakliže ho viděla, měla tendenci jej obejmout. Jeho tvář v sobě nyní skrývala cosi melancholického. Bylo více než jasné, že pochybil, ale necítil potřebu se bránit. Označil jí za dívku z nižší kasty jen proto, že si jí nedokázal představit jako načančanou dívku z bohaté rodiny. Nezpochybňoval její postavení, ani inteligenci. Narážel na její bezprostřednost, kterou oplývají právě lidé nižších kast. Opět tu byla ta přetvářka a škrobenost lidí z vyšší společnosti, kterou sice nemusel, ale očividně mu nebyla cizí.

Stejně tomu bylo s poznámkou o tom, že nemá zájem o jednostrannou konverzaci. Nyní sám sobě mohl poklepat na rameno, jakým tragédem vlastně je, pokud jde o tvoření humoru a vtipných narážek. Chtěl jí jen rozmluvit, ne aby na něho vylétla. Zhluboka se nadechl a zavrtěl nad tím hlavou. Nakonec se otočil a zamířil ke schodům, které vedly z terasy dolu. Zastavil se na jejich okraji a ještě jednou na Angelu pohlédl. „Omlouvám se, že jsem vás urazil, lady. Nebyl to můj záměr.“

Sat Mar 02, 2019 12:41 am

*Zapřemýšlí se nad jeho dotazem.* Já vlastně ani nevím. Mám takovou schopnost lidi rozesmívat, jenže většinou se ani nesnažím. Jsem prostě sama sebou. Což je možná hezké, že to lidi přivádí k úsměvu. I když se většinou smějí mně, i když... já si to asi zasloužím. *Pobaveně si odfrkne. Tohle míní dobře. Ví, že má talent na trapasy a hloupé hlášky, ale už je holt taková a měnit se nehodlá. Patří to k ní. Zaujme ji, když začne mluvit o své inspiraci. Neskáče mu do řeči, jen fascinovaně naslouchá.* Možná je to tím, že ve Vaší hlavě nejsou slova, jsou to pocity a barvy a dojmy. Ne vždycky to jde opsat. Já myslím, že už jen ten přístup, ty představy a způsob uvažování jsou umění. *Usměje se na něj vlídně.* No, kdybych já mohla někomu dát grand, určitě bych spíše vsadila na Vás, než na někoho, kdo přijde s přesným plánem a záměrem. Věřím na intuici, je to... prostě něco. *Nervózně se ošije.* Vidíte, taky to nedokážu popsat.

Jeho slova se jí dotknou. Neměla by, myslela, že přes tohle se už přenesla, ale když jí to vyznělo tak nefér. Doopravdy předtím přeci mluvil, jak nemá rád, když někdo soudí jeho náladu a teď tohle? Bude soudit její kastu na základě jejího volnomyšlenkářství? Ať chtěla nebo ne, někde tam uvnitř byla holka, která toužila po tom, aby ji někdo bral takovou, jaká je, bez škatulkování. Proč by nemohla být druhá a svá? Proč by nemohla hodně mluvit a přitom skvěle naslouchat? Určitě přeci konverzaci nevedl jen on! Ve své hlavě si to celé překroutí a nečekaně v ní vzkypí vztek. Pustí se do něj, a ne zrovna hezky. Čekala by, že jí to vrátí, ale to on neudělá. Jen tam sedí, nejdříve s kamennou tváří, a poté.. možná náznakem smutku? Raději poodejde dál, aby zkusila pustit hudbu, ale pořád ji to nahlodává.* /Ty jsi tak hloupá./ *Měla se pokusit zjistit, co za těma otázkami vězí. Třeba ji vážně jen chtěl víc poznat.* /A proč zrovna mě?/ *Uff, točila se v kruhu. Ohlédla se za ním, aby viděla, jak vstává a má se k odchodu.

Stejně impulzivně jako předtím se rozhodne, tentokrát je to však i dílem rozumu a viny.* Počkejte, prosím. *Zarazí ho a povzdechne si.* Omluva by měla být na mojí straně. Nemyslel jste to zle, a já... jen jsem na tohle téma citlivá. Nejste první, kdo takhle mluví. A někteří to vážně myslí zle. Nakonec jsem spíš byla předpojatá já. *Houpe se na špičkách, což může působit vtipně, jako by snad chtěla vzlétnout, ale je to jedno z jejích nervózních gest.* Takže... se omlouvám. Ještě jednou. *Asi už to nezachrání, ale za snahu nic nedá.* Říkala jsem, že jsem tanečnice, což je pravda. Většinou, když já zavadím o inspiraci, vymýšlím novou choreografii na nějakou hudbu. *Vysvětluje mu.* Je to vlastně můj způsob života. Když netancuju, myslím na tanec. Je to část, která nejde oddělit. Takže... sice jste neřekl, co je Váš koníček, ale chtěla jsem jen říct, že nemáte hledět na to, co by si o tom myslel někdo jiný. Umění je způsob, jak vyjádřit sebe. A nepotřebujeme přeci jen to, aby se to líbilo všem ostatním, stačí hrstka, a hlavně to musíme milovat mi sami. Nebo se s tím alespoň sžít. Doufám, že to dává smysl. *DOkončí svůj monolog. Možná zalepil nějaké šrámy, které nadělala její horká hlava, ale těžko říct. Přejde k němu a zkusí to zjistit naprosto jednoduše. Napřáhne k němu ruku.* Takže co to vzít od začátku? Jsem Angie, ráda Vás poznávám. *Rozpačitě se usměje. Když nepřijme, svět se nezboří, ale asi ji bude v noci nahlodávat vina. Ví, že reagovala přehnaně. Ale je ještě napůl v pubertě, aspoň se má na co vymlouvat.*

Sat Mar 02, 2019 1:04 am

Býval by po omluvě odešel, ale Angie ho zastavila. Již sešel první schod, ale nakonec se rozmyslel. Otočil se a opět vyšel na střechu. Zastavil se před schodištěm, to kdyby chtěl nakonec přeci jen odejít. Kdo ví, zda si budou mít co říct? Pouze se zhluboka nadechl a vyčkával, co mu dívka přednese tentokrát. Ruce přitom vsunul do zadních kapes kalhot a poslouchal. „Hádám, že moje slova vyzněla daleko hůř, než jak byla myšlena,“ přiznal. Už se neomlouval, pouze vysvětloval. Alex měl v povaze svůj záměr vyjevit většinou až po čase. Ne že by se rád vracel k minulosti a již vyřešeným věcem. Jen mu pohnutky vlastní i cizí kolikrát daly smysl až později a právě tehdy byl schopný se obhájit.

Pomlčel o tom, že byl přirozeně od dětství veden ke škatulkování. Britská společnost byla převážně konzervativní a k tomu zkrátka neodmyslitelně patřila potřeba řadit lidi do skupin. Sic to nemuselo přehnaně ovlivňovat jejich chování. „Měl bych si dávat pozor na to, co říkám. Nejste první, která na mě takto reaguje,“ vysvětloval a přitom se s povzdechem rozhlédl kolem. „Nejste ani poslední.“ Ramena nechal klesnout níž a přitom pohledem hledal něco, čeho by se chytil. Kdo ví, proč se nyní na Angelu nechtěl podívat. Nic proti ní, jen mu společně s omluvou a vysvětlováním pohled do očí druhých zrovna nevyhovoval.

Koukl na ni teprve tehdy, když se znovu rozmluvila o tom, že je tanečnicí. Tentokrát byl však pryč nepříjemný tón. Opět s ním mluvila tak, jako na začátku. „Nejsem si jistý, že to co tvořím je umění. Umění je něco… něco trochu jiného.“ Bylo pro něho povrchní považovat sebe sama za umělce. Byl mnoho věcí, ale umělec? Měl zájem o umění. Dělal rád spoustu věcí, ale proto se nemohl nazývat umělcem. Umělcem nazval jen ty, jejichž díla měla dopad na společnost. Díla, nad kterými se někdo pozastaví. Jeho videa byla čistě amatérskou prací, ale bavila ho. „Dává to smysl,“ ujistil jí na závěr, že jen tak nebrblá. Když k němu nakonec natahovala svou ruku, chvilku skutečně netušil, zda to chce udělat. Pohlédl na její nabízenou dlaň. Jedno obočí pokleslo níž, zatímco se druhé povytáhlo výš. Nakonec k ní však i on natáhl pravou ruku a potřásl si s ní. „Alex, potěšení na mé straně.“ Jeho stisk byl pevný a sebejistý, žádná leklá ryba.

Ruku brzy stáhl opět k tělu. Vytáhl i druhou ruku z kapsy a prošel se opět po terase. Zastavil se nedaleko soupravy, kde Angie vybrala píseň. „Takže tanec…“ nadhodil, i když ještě přesně netušil, co chce vlastně říct. „V tom případě se těšíte na ples, který palác brzy pořádá, že?“ Nepochyboval o tom. Pokud ráda tancovala, pak pro ni nemohlo být lepší místo, než ples, kde se mohla předvést. I když on sám moc nechápal opět ten princip. Tolik dívek a jen jeden princ. Jak chtěl stihnout všechny? Či se bude věnovat jen favoritkám? A ty, na které čas nevyjde? Mohly tancovat s jinými muži, nebo takovou věc záhy bulvár nepěkně pomluví? On sám by si klidně s dívkami na plese zatančil, jen netušil, zda tím nepůjde princi Damonovi proti srsti. „Co tančíte nejraději?“

Sat Mar 02, 2019 1:27 am

*Byla ráda, že se zastavil, aby ji vyslechl. Zasloužil si omluvu, tak alespoň tu by měl slyšet, i kdyby všechno ostatní pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven. Angie nebyla povrchní ani zlá, občas něco přehnala jako každý druhý, ale svou chybu uměla přiznat a čelit jí. Tedy... teď. Byl to kdysi taky jeden z jejích strachů, čelit následkům. I v tuhle chvíli by se nejraději zahrabala deset metrů pod zem a nějakou dobu se neukázala, ale místo toho se snaží znít klidně a rozvážně, když mu vysvětluje, co se stalo, a že ji to mrzí.* Asi ano. Ale já se toho chytla, mohla jsem trochu přemýšlet, že to tak třeba nemyslíte... *Ošívá se.* vlastně to bylo nedorozumění. Hmm, jo, to zní dobře, co to nazývat drobným nedorozuměním? *Nejistě se pousměje, i když s ním to nejspíš ani nehne. Už jen protože se kouká všude různě jen ne na ni.

Vyslechne si ho a srdce jí poklesne ještě níž. Zní opuštěně. To nechtěla. Tak moc touží po tom, aby ji někdo pochopil, a pak udělá tohle?* /Pokrytec jsi spíš ty, Angie./ *ROzmrká slzy. Asi by si měla spočítat dny, začíná mít pocit, že tyhle její nálady rozhodně nejsou normální.* Nechtěla jsem se vás dotknou. Vážně moc mě to mrzí. Opravdu. *Prohlásí naprosto vážně, i když se jí zachvěje hlas. Nesnášela, když někomu ublížila. Teď by se raději zahrabala spíš tak sto metrů pod zem.* A myslím, že bychom si asi oba měli dávat pozor na to, co říkáme. /I když kvůli jiným věcem./ *Očividně mají vážně něco společné.

Snaží se trochu napravit to, co napáchala. Ačkoliv Alex působí nedostupně, má pocit, že v tom je mnohem víc. Svým způsobem se nejspíš taky podceňuje.* Kdo jsme my, abychom určovali, co je a co není umění? *Nadhodí řečnickou otázku lehce škádlivě. Naráží tím na jejich předchozí konverzaci, kdy řečnické otázky pokládal on.* Já myslím, že kdybyste se rozhodl se o to podělit se světem, byl byste překvapen, kolika lidem by se to líbilo. Říkejte tomu tušení jednoho malého skřítka. /Kolik lidí by mohlo tu část tebe, která je osobní, považovat za úžasnou./ *To měla na vystupování nejraději. Její fanoušci ji dokázali nabít energií na několik dní dopředu. Když někdo ocení něco, do čeho dáváte část svého já, nic se najednou nezdá tak nemožné. Podává mu ruku a napjatě čeká, zda svolí k novému začátku. Neskutečně se jí uleví, když přijme její nabídku smíru, na jejím úsměvu je to znát. Jeho stisk je pevný a jistý, to ale ten její už nyní taky.

Sleduje ho, když od ní odstoupí. Odchází tedy nakonec? Ale ne, jen přechází k soupravě, kde hledala hudbu na tancování.* No ano, už od pěti let. *Pokrčí rameny. Vzpomene si na ten ples a ušklíbne se.* Částečně. Všechna ta paráda, ty šaty, boty na vražedných podpatcích, to mě až tak neláká. Ale jsem ráda, že si zatančím. Dlouho jsem netančila standart, bude hezké si to připomenout. Pokud najdu tanečníka, který mi bude stačit. *Zasměje se.* Vy byste si troufl? *Pozvedne obočí. Ta její část, která miluje výzvy, nedokázala odolat. Navíc... když jí Damon poslal pozvánku na první schůzku, ani nedoufá, že by s ní tancoval. Snaží se představit si to, ale neví, zda mu vůbec dokáže být tak blízko, když zrudla i když ji jen bral za ruce.* /Beznadějný případ./ Nejraději? Modernu, hip hop, free styl, street dance, tančím po svém. Mám ráda, když tanec vyjadřuje emoce, nebo vypráví příběh. *Objasní mu to. Otřese se. Na střeše začíná být doopravdy zima a ona je ke všemu bosky, což asi není úplně nejlepší, pokud nechce nastydnout.*

Sat Mar 02, 2019 1:03 pm

„Jo,“ přikývl. „Drobné nedorozumění. To nezní špatně,“ vydechl a přejel si dlaní po čelisti. „Myslím, že nejlepší bude, když se přestaneme omlouvat.“ Navrhl po chvilce. „Oba jsme uznali chybu a není třeba se v tom tedy nadále vrtat, co říkáte?“ Ne že by se sám neuměl omluvit, ne že by toho nelitoval. Jen zkrátka netušil, jak přesně by měl reagovat, zatímco mu ukazuje, jak moc jí to mrzí. Necítil se v té situaci dobře, a proto logicky hledal nejrychlejší únikovou cestu. Utnout tak omluvy, bylo zcela logické. Byl si jist, že se do příště vyvaruje podobných komentářů a kdo ví? Třeba již další drobné nedorozumění nenastane.

Pokýval hlavou, když pronesla, že jim nepřísluší hodnotit umění. Mělo to něco do sebe. Co je umění pro jednoho, může být pro ostatní odpadem a naopak. Umění bylo v hledání krásy tam, kde není, nebo tam kde by jí ostatní nehledali. Tedy pokud byl zájem na tom tvořit originální a krásné umění. „Mají skřítci na tohle nos?“ zeptal se a s povytaženým obočím si poklepal ukazováčkem na špičku nosu. Když se ona přirovnala ke skřítkovi, měl by se on přirovnat k obrovi? Zajisté byl vysoký, ale také záleželo na tom, kdo byl v jeho přítomnosti. Mezi ostatními muži sice vyčníval, ale nikdy ne tolik. Dívky již převyšoval o dost víc a zrovna nyní, když postával u Ang, byl rozdíl mezi nimi naprosto zřetelný. Tam kde Angele končila hlava, byl teprve Alexův hrudník.

„Takže byste daleko raději vyrazila na party, kde byste se mohla předvést?“ Nadhodil a posadil se na kraj stolu, kde byla souprava položená. Alex za sebou měl vzletná i těžká období. Náhodou se mu vybavila doba, kdy chodil v Anglii na underground party. Opuštěná skladiště plná lidí a hudby, která donutila skákat každého. Nikdy si nepotrpěl na taneční kreace, ale byla místa, která ho dokonale pohltila. Klidně by si zašel na festival, kde ze sebe DJ div nevymáčkne duši, ale to nebyla zábava, kterou by s ním většina sdílela. Nad její otázkou rozhodil rukama. „Třeba bych si troufl,“ pokýval zároveň hlavou. Uměl standart i latinu. Pravdou však bylo, že netancoval, pokud nemusel. Někdy ho však popadla nálada, kdy si nemohl pomoci. Nedivil by se, kdyby na plese vyzval pár účastnic k tanci. I když by daleko moudřejší bylo zvolit taneční partnerku mezi zahraničními hosty. „Myslíte, že byste se mnou udržela krok?“ Poprvé od jejich setkání se výrazněji usmál. Tentokrát se totiž spolu se rty smály i jeho oči.

„Pokud vám selekce nevyjde, měla byste se opět věnovat tanci. Využijte svých chvil zde. Předveďte, co ve vás je a nepochybuji, že se po selekci objeví pár velmi zajímavých nabídek.“ Sám sice nechápal proč, ale rozhodl se jí směřovat k tomu, co jí baví. Šlo o malé doporučení, kterého se mohla chytit, či nad tím zavrtět hlavou. Upřímně však doufal, že to opět nepochopí po svém a nepochopí jeho slova tak, že ani nevěří, že by mohla být královnou. Sám na sobě ale záhy začal pociťovat chlad. Po zádech mu přejel chlad a on se nehezky ošil. Uvítal by koženou bundu, která by ho zahřála, ale ta se nacházela v jeho pokoji. Pokud bylo chladno jemu, Ang musela mrznout, neboť byla oblečena mnohem více na lehko. „Myslím, že je nejvyšší čas se vrátit do pokojů, co říkáte?“ Narovnal se a dlaněmi si přejel po rukou, aby zamezil případné husí kůži. „Půjdeme?“ Poukázal pravou rukou na schodiště a byl připraven se rozloučit.

STŘEŠNÍ TERASA

STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA

Re: STŘEŠNÍ TERASA