ALTÁNEK

Srdce jí buší takovým tempem, až má pocit, že jí každou chvíli vyskočí z hrudi a bude si vesele poskakovat zase dál. V krku má nepříjemný knedlík nervozity, kvůli kterému jí dělá problémy každé polknutí. Hlava se jí točí jako nikdy, všechno ji přijde nereálné a vymyšlené. Netuší, co si má myslet ani co cítit. Navíc, to čekání je téměř nesnesitelné. Celá cesta k altánku ji přijde neskutečně dlouhá a doslova nekonečná. Naštěstí konečně dojdou na místo a ona vejde jako první. Altánek je nádherný, skutečně ano, právě teď ovšem jeho krásu nedokáže pořádně docenit. Jednoduše to nesvede. Opatrně se posadí, protože to nejspíš bude nejvhodnější, kdyby se náhodou kácela k zemi. V tichosti poslouchá Noahovo vyprávění o dívce, kterou před nějakou dobou potkal. To ji nijak zvlášť nepřekvapuje, ovšem to, jak to mezi nimi dopadlo, se jí příliš nelíbilo. Nemá ráda typy, které své drahé polovičky podvedou a nejspíš nad tím ani nemrknou okem. Právě proto se nesouhlasně zamračí, ale i tak zůstává zticha. Potřebuje to všechno zpracovat. To by ještě nebylo tak hrozné. Vzápětí se dozví, že ona dívka je ještě ke všemu těhotná. A úplně klidně to může být i Noahovo. V tu chvíli má pocit, jakoby jí někdo vrazil do srdce nůž. A ještě s ním pro jistotu párkrát zavrtěl. Nemohla mu mít za zlé, že nechce své případné dítě nechat bez obou rodičů, ale ani to jí nepomáhalo vnitřní bolest jakkoliv utišit. I když z něj nespustila oči, její pohled se postupně zakalil přicházejícími slzami, které si jednak neuvědomovala, ale taky jí byly absolutně jedno. "Nebudu na tebe křičet ani házet věci. Stejně by to k ničemu nevedlo. Hodláš jen udělat to, co každý správný otec udělat má.." Zmlkne právě včas. než do hlasu pronikne všechna ta úzkost, smutek a kdovíco ještě. "Počkám. Na výsledky, testy, či co bude potřeba. Pokud se ukáže, že je tvoje, nechci ti stát v cestě. Měl bys udělat, co je správné." Bolelo to, víc, než si dokázala představit. Fakt, že by se ho měla zříct úplně byl pro ni nepředstavitelný. Odvrátí pohled a přitáhne si kolena k bradě. Slzy, které se doposud držely pouze v očích, jí jedna po druhé stečou po tváři. Proč vlastně brečí? Strach, obavy, všechno se to v ní mísí. Co když skutečně má poslední možnost být s Noahem a nikdy víc ho už neuvidí? Bude ho milovat, nejspíš už navždy, ale to na celé situaci mění jen pramálo. Bude si zkrátka muset zvyknout, jako na všechno.

Snáď nikdy takto nestresoval, ale keďže si uvedomuje celu vážnosť situácie nedokáže reagovať inak. Spustí svoj monológ, pri ktorom viackrát ma chuť vypnúť a už na nič nemyslieť. Mrzí ho, že je to celé takto. Síce veľmi pochybuje, že by dieťa bolo jeho, no takéto veci sa žiaľ zatiaľ
Nedaju vylúčiť. Preto jej to musel povedať. Radšej, akoby sa to mala dozvedieť od niekoho iného. Sleduje celu jej reakciu a cíti sa ako totálny idiot. Takto ublížiť žene, ktorú miluje. Chvíľu ju sledoval s snažil sa aspoň sa tváriť vyrovnane, no keď si všimol jej sklenený pohľad ihneď podišiel k nej a vtiahol ju do veľkého objatia, ktoré mu dávalo toľko emocii. Hladil ju po vlasoch, po lícach mu stekali slzy a on sa snažil ju utíšiť. Princezna ja si ta nezasluzim. Prepáč. Prepáč. Prepáč mi to. Šepká jej do ucha a celé mu je to veľmi ľúto. Mrzí ho, že jej to musí hovoriť, že to ona musí riešiť. Ale ak bude to dieťa jeho ani na sekundu to neľutuje. Bude to predsa jeho krv. Nech je to akokoľvek, preňho je rodina najdôležitejšia. Hod to za hlavu. Budem ta o vsetkom informovať hneď, ako o tom budem vedieť. Teraz so mnou asi nebudeš chcieť byt. Prepáč, že som ti pokazil deň, ale musel som ti povedať pravdu. A musel som byt prvý. Vysvetli. milujem ta Sky. Znamenas pre mna veľmi veľa. Neviem, čo bude zajtra, čo bude o hodinu. Viem len, že ta milujem.

Ani na kratičkou chvíli neuvažovala o tom, že by jej od sebe odstrčila. Taková myšlenka se jí ani vzdáleně neprohnala myslí. Spíš úplně naopak. Potřebovala jeho dotek, jeho objetí a samotnou přítomnost. Nechtěla, dokonce nemohla být v tuhle chvíli sama, jakkoliv sobecký čin to byl. Potřebovala ujištění, že všechno bude dobré, ať už to dopadne jakkoliv. Zcela automaticky, instinktivně, se k Noahovi přitulí a i když to chvíli trvá, rukama, kterýma si doposud obepínala kolena, obejme pro změnu jeho. Drží se ho za pas, jakoby to mělo být to poslední, co kdy v životě udělá. "Není to tvoje chyba. Přestaň se obviňovat." Její slova jsou tlumená tím, jak má obličej zabořený do jeho ramene. Takhle se bude vždycky cítit v bezpečí ať už se děje cokoliv špatného. "Pokusím se. A... děkuji, žes mi to řekl." I když to nebyly zrovna doslova radostné novinky, upřímnost se cení v jakékoliv situaci. Stejně jako to, že ji bude poskytovat jakékoliv podrobnější informace a jak se celá situace bude vyvíjet. Pokažený den? Nejspíš úplně ne, i když se zrovna nevyvíjí tak, jak by si představovala, neexistuje nic, co by den mohlo kompletně zkazit, nejspíš. Je jen na ní, jak bude postupovat dál. Nehodlá se schovat do svého koutku a tam zůstat, rozhodně ne teď. "Prosím, ještě mě neopouštěj. Ještě pár chvil zůstaň se mnou." Právě teď jej potřebuje. Jak to bude za zmíněnou chvíli zatím neví. Možná opravdu bude chtít být sama, kdy se nebude muset ohlížet za sebe. "Miluju tě víc, než si umíš představit." V jejích citech se nic nezměnilo. V jejích očích je pořád ten dokonalý muž, který si ukradl její srdce. Kterému ho věnovala, celé a bez výčitek. "Budeš muset odejít?" Zeptá se vzápětí, stále přitisknutá na něj. Chce být připravená na jakékoliv možnosti, scénáře, jednoduše cokoliv, co ji může čekat.