VELKÝ SÁL

Ať už Nathan čekal cokoliv, tohle bylo naprosto vzdálené všem jeho představám. Měl chuť na něho zírat s otevřenou pusou, ale místo toho se jeho tvář zatvrdila. Na to jak klidný do teď byl, bylo vše pryč. Pozitivní aura, která jej obestupovala se utlumila. Věčně pozitivní a veselé sluníčko se tak schovalo za mraky. „Normální člověk by poděkoval,“ odpověděl téměř okamžitě nepříjemným tónem. Za co? Měl ten fotoaparát nechat padnout na zem. Stal tváří v tvář neandrtálci, ne člověku s rozvinutím vnímáním… Přesně v tu chvíli mu to došlo.

Na to jak zoufale si nepamatoval jména, tenhle přízvuk, tohle chování, tu afektovanost dokázal bez zaváhání přiradit jedné jediné osobě. Na zlomek vteřiny se na jeho tváři objevil údiv, než se nesouhlasně zamračil. Jeho přístup, culíček i neurvalost. Proboha, že ho nekoplo daleko dřív, že se na plese nachází i Finn. Bylo mu jedno, co tam dělá nebo jak se tam dostal. Nejvíce ze všeho jej vytáčel právě ten přístup. Jakoby toho nebylo dost v jejich tajném úkrytu. Finn si nikdy neodpustil příležitost do někoho kopnout, nebo ostatním dokázat neschopnost jedinců. Na to, že bylo prakticky nemožné člověka jako je Nathan urazit, Finn ho uměl relativně dobře vyvést z míry. Nesetkal se s nepříjemnějším člověkem.

„Řekni, je pro tebe vážně tak těžké nechovat se jako kretén?“ automaticky přešel do slovní ofenzívy. Měl dost všeho toho urážení. Uměl to vypustit z hlavy, ani se nad tím nepozastavit, když chtěl. Jenže čeho bylo moc, toho bylo příliš. Finn Nathana vytáčel už delší dobu a veškeré to ignorování muselo jednou v něco vyústit. Jen krátce zalétl pohledem k dívce, která se snažila situaci uklidnit. „Ztráta času, slečno. On něco takového nemá ve slovníku,“ prozradil a přitom začal Finna propalovat pohledem. Chyběla mu opravdu už jen kapka k tomu, aby překročil pomyslnou hranici a neudělal něco, čím to všechno završí. Ale ke smůle všech mu Finn tu kapku dal opravdu brzy.

Jakmile místo slušnosti rozkazoval a vše završil tím, aby mu přístroj dal a táhnul mu z očí, Nath si nemohl pomoci. Nemohl reagovat jinak. Jeho tvář ztuhla. Věnoval Finnovi naprosto lhostejný pohled a než mohl cokoliv udělat, zkrátka fotoaparát pustil. Drahý přístroj dopadl na podlahu s ránou, která by vyděsila každého majitele, a ještě se k tomu přidalo zlověstné křup, kdy bylo záhodno doufat, že to v nejlepším případě odnesl pouze displej. „Ups,“ vydechl Nathan směrem k Finnovi tak lhostejně, jak jen dokázal. Vůbec ten foťák neměl chytat. Měl ho nechat spadnout rovnou. Pokud se Finn neuměl chovat, pak si nezasloužil, aby pro něho ostatní něco dělali.

Nehtíky lehce poklepe na desku stolu hned vedle sebe. Zamyslí se nad jeho slovy. “Víš, že nesmyslný smysl života tak trochu neexistuje, že ano?” Upozorní jej s malinkým úsměvem. Nemůže to nechat jen tak být, jednoduše nemůže. Nedokáže si pomoct ani kdyby chtěla a navíc, s ním je to více než snadné. Tak přirozené. Ještě když jí tak hezky nahrává prakticky vším, co řekne nebo udělá. Byla by škoda takovou šanci nevyužít a nechat ji pominout. “Něco, co mě velmi baví. Baví mě čtení, vážně hodně. V tom se nic nezměnilo od doby, co jsem byla malá. Zvířátka, to je samozřejmé. Jednu dobu jsem si chtěla otevřít svou vlastní zoo, jakkoliv bláznivě to zní. Taky mě baví sledovat hvězdy. Mohla bych na ně koukat celé hodiny. Jsem vděčná komukoliv, kdo donutil mého učitele, aby mě naučil alespoň základy. Na nich teď můžu stavět a rozšiřovat svoje obzory. Můžu pokračovat ve studiu víceméně i sama, vzhledem ke všem materiálům, které mám k dispozici. Vážně se ale těším na další výuku, až se vrátím domů.” Není si úplně jistá, jestli tohle je to, co chtěl přesně slyšet. Nicméně je to pravda pravdoucí a neměnná. Mimo to, baví ji pomáhat druhým, ne proto, že by to třeba měla v popisu, ale skutečně to tak má. “To se přece stát nemůže. Mě otravovat nebudeš ani kdybys chtěl. Aspoň se budu mít každý den na co těšit.” Odpoví s menším úsměvem. Na něj se bude těšit velmi ráda, na každé setkání, ať už náhodné nebo cílené. Až doposud to totiž pokaždé znamenalo jeden velmi hezký, společný okamžik, který si spolu užili. “Ještě chvíli mě takhle chval a brzo mé ego přeroste to tvé. Myslela jsem, že je to nemožné, ale očividně se blížím hodně rychle.” Malinko se zhoupne na špičkách, přičemž sleduje, jak se bude tvářit právě na tohle. “To je hezké přirovnání. Tentokrát ti to ani nebudu počítat jako.. no nic. Každý máme něco. Věděl jsi, že jednou z mých slabostí je i vodní meloun? I když na ten si budu muset ještě nějakou dobu počkat.” Těžko by ho teď kdekoliv hledala. “Víš, že s tou tvojí teorií bych snědla úplně všechno, že ano. Jak by to vypadalo, kdyby tu po mně nic nezbylo? Svedla bych to ale na tebe, protože, koneckonců, je to tvůj nápad.” Zašklebí se na něj. Přesně to se jí bude hodit, mít všechno na koho svést. Jelikož má stále ještě plnou pusu, na znamení souhlasu pozvedne volnou ruku a ukáže mu palec nahoru. Na nic víc se aktuálně nezmůže, nechce tu být za prasátko, za prvé, a za druhé se odmítá vzdát takové dobroty. “Děkuju ti, Noahu. Vážím si tvého uznání. Budu si jej pamatovat navěky.” Poznamená poté, co už má talíř prázdný. Mohla by být s přehledem jedlíkem rekordmanem a moc práce by jí to nedalo. “Nebudu se tě na nic ptát, to zvládnu.” V první vteřině má chuť mu do prstu, který se ocitne na jejích rtech, lehce kousnout. “Na princezny se nesahá.” Zamručí proto namísto jakékoliv jiné akce, nemíní mu ublížit. Nijak neprotestuje ani když ji vezme za ruku a vede ze sálu pryč. Na jazyku ji pálí tisíce otázek, přesto se pokaždé, když už nějakou hodlá vyslovit, kousne do jazyka, aby se zastavila. Hodlá svůj slib splnit stůj co stůj, i když poté, co se dostanou na to záhadné místo, dá to Noahovi pořádně spočítat. Tohle se přeci nedělá, ne a ne a ne. Zatímco prochází chodbami, snaží se aspoň trochu odhadnout, kam míří. Nic okolo ovšem nevypadá extra povědomě, tudíž nezbývá nic jiného, než její, tiché dohady sama se sebou. Půjdou ven? Do sklepa? Vezme ji do lesa a tam ji nechá? Jakékoliv šílené scénáře, nejspíš ji právě teď napadly. Odmítá však chodit na delší túry, na to nemá vhodnou obuv. Ještě by někde zapadla a už by se z místa nevyhrabala. Ještě to tak.

Při jejím rýpnutí ohledně jeho lichotky se zasměje. Vypadá já jako někdo, kdo by používal tu samou lichotku pořád dokola? Vymýšlení lichotek mu nikdy nedělalo problém a kdykoliv měl příležitost někomu složit poklonu, udělal to. Potěší ho, když mu Felicity aspoň trochu naznačí, že jí lichotka udělala radost. Nepochybuje o tom, že Felicity určitě zažije minimálně pár dalších akcí v paláci a doufá, že se jí budou líbit při nejmenším, jako tento ples. Samozřejmě, že bych o to stál. Třeba bych okoukal i nějaké taneční kreace. Mrkne na ní. Podle něj by mohla být zábava sledovat Felicity, jak tancuje po kuchyni a třeba by se k ní i mohl přidat. Tedy pouze v případě, že by o to stála. Tak platí. Uzavře dohodu a je připravený si ji někde v paláci později najít. Děkuji. Možná to bude tím, že tancuji s dobrou tanečnicí. Usměje se na ní, protože ačkoliv je on ten, kdo tanec vede, kdyby Felicity nebyla dobrá tanečnice, jejich tanec by vypadal značně jinak. Nad její otázkou se zamyslí. Vůbec neví, co by jí o sobě měl říci, protože není jedním z těch lidí, co by mohli o sobě mluvit neustále a spíše se raději věnuje ostatním. Baví mě se starat o zvířata jako jsou například psi nebo koně, ale celkově mám rád zvířata. Také když mám čas, tak trávím spoustu času v přírodě. Například v okolí paláce je překrásná příroda. Pokusí se jí sdělit něco málo o sobě. Pověděl by ji třeba i o autech a podobných zálibách, ale pochybuje, že by ji to zajímalo. A co ráda dělá moje tajemná tanečnice? Zeptá se ji zvědavě na oplátku, aby měl také možnost ji trochu lépe poznat. Když si ji vyslechne, všimne si, že lidí v sále ubývá a proto se podívá na hodiny, aby zjistil, kolik je vlastně hodin. Čas s Felicity velmi rychle ubíhal. Už je docela pozdě a zítra je opět náročný den, asi bych měl také jít. Daruje ji omluvný pohled, protože jako zaměstnanec paláce má vždy něco na práci. Budete chtít doprovodit? Nabídne se jako pravý gentleman.

Nebyl ochotný čekat ani jednu další vteřinu navíc. Buď dostane svůj foťák zpátky hned a v ještě relativním „klidu“, anebo vše nabere zcela jiný spád. Trpělivost mu momentálně neříkala vůbec nic. Už tak obviňoval toho pitomce, že nebyl schopen dát si pozor na to, kolem koho tou svou prdelí hýbe. Na své věci byl háklivý. Nyní tedy záleželo pouze na dotyčném hňupovi, zda se nechá zastrašit a zvolí moudrý postup bez vřavy a pozdvižení, anebo vhodí svou chcíplotinu do jámy lvové.

Až do jeho dalších slov mu bylo naprosto ukradené, s kým má tu čest. Jakmile ale z úst muže oproti zaslechl ta vytáčející slova, která byla jasným ukazatelem jejich dřívější známosti, zatnul čelist. Náhle se všechny poznatky pospojovaly jako části puzzle a on pochopil. Ten sráč.
Poznámka mířená na Eliese ho dostala do pozice, kdy už stačilo pouze jediné další slovo, aby zaútočil. Zrcadlovku u sebe stále neměl a krev se vzteky v žilách doslova vařila. Možná ten parchant prostě potřeboval lekci, aby pochopil.
„Dělej,“ zavrčel ještě, dávajíc mu tak poslední šanci vycouvat z nečekaného střetu vcelku a bez zranění. Blondýnku za svými zády nyní ukázkově ignoroval. Její slova nebral v potaz, a když mu dala radu ohledně díků, šlehl po ní jedním jediným pohledem. „Ty se do toho nepleť,“ zasyčel nebezpečně.

Byl však naprosto šokován tím, co Nathaniel vzápětí provedl. Namísto navrácení přístroje, učinil pravý opak. Se zděšením v očích sledoval padající foťák, který už neměl šanci nijak zachránit. Viděl, jak se přímo před ním o perfektně navoskovanou podlahu rozbíjí skoro šedesát tisíc jen tak. Nestačil ani mrknout a křupnutí ho utvrdilo o tvrdé realitě. To byla poslední kapka. Rázem se mysl zatemnila a on viděl rudě. Svět okolo přestal existovat a jeho vztek vystoupal do takových výšin, že nebyla šance, aby jej někdo zastavil.
„Ty zasranej zku**ysyne!“ Zaburácel. Hrdelní výkřik se rozlehl sálem, a kdo ví, zda někdo zaslechl, jak se běsnící zvíře vrhá na televizního moderátora. Jedním krokem přerušil vzdálenost, která je dělila a popadl ho za límec tak, že mu odepřel potřebný kyslík. Pravačka byla připravena k palbě a přesně to i udělal. Zatnutá pěst se srazila s Nathovým obličejem a to v něm vyburcovalo ještě větší touhu bojovat. Rád se rval, a pokud k tomu měl důvod, byl snad ještě krvežíznivější. Do svého úderu vložil tolik síly, že se sám mírně zakolíbal spolu se svou obětí. Tu pustil a nechal zprudka dopadnout na zem, než se na něj opět vrhl a tentokrát ho přišpendlil k zemi, kde mu ze své výšky věnoval další ránu.

Nedalo se říct, že by Nathaniel nečekal, že svým rozhodnutím vytočí Finna do běla. Udělat to však musel. Byla to otázka vzdoru. Důkaz o jeho rebelství. Neměl strach a nenechá se zastrašit cholerickým idiotem. Pokud kdy Finn pochyboval o jeho kuráži, nyní mu dal ten nejlepší možný argument. Jenže toho by si rozlícený fotograf těžko všiml. Tvář mu zrudla a Nath se upřímně divil, že Finnovi nenaskočila na čele či na krku pulzující žíla. Dokonce by pochopil, kdyby mu v oku praskla žilka.

Myslel si, že ve správný moment bude mít dostatek času zareagovat a uhnout rozlícené ráně. Opak byl však pravdou. Finn se k němu přesunul s neuvěřitelnou rychlostí. Chytil ho za límec a přitáhl blíž. Nath se nezmohl na víc, než na zakymácení, lapnutí po dechu, kterého se díky přidušení nedostávalo, a následně již musel čelit silnému úderu pravačkou. Před očima se mu zatmělo a následoval rychlý pád k zemi. Tělo padalo bezvládně, ale adrenalin, který se mu téměř okamžitě napumpoval do žil, mu nedovolil omdlít. Štěstí mu přálo a rána nebyla tak dobře mířená, aby jej okamžitě vyřadila ze hry.

Tvrdě dopadl na záda a znovu lapl po dechu. Ozvalo se bolestné heknutí. Ještě než stihl dát ruce pevně před obličej v obraně, snesla se k němu další rána. Hlava se mu rychle smýkla do strany, div se neudeřil o podlahu. V rychlém sletu následovala rána druhá, při které si nevědomky prokousl spodní ret. Zranění z vlastního přičinění však nevěnoval pozornost. Před třetí ránou konečně dostal ruce před obličej a Finnovu pěst blokoval. Rychlím pohybem, mu rukou uhnul do strany a dlaněmi udeřil co největší silou do Finnova hrudníku. Mělo ho to na pár vteřin vyvézt z rovnováhy. Na dost dlouhou dobu, aby se Nathaniel odtáhl od země a vší silou udeřil Finna do čelisti. Potřeboval ze sebe protivníka setřást. Dokud na něm klečel, měl jasnou převahu a to musel moderátor změnit.

Srazil Finna ze sebe na zem a rychle se sám snažil dostat na kolena, aby se nedostal do stejně nevýhodné pozice, v jaké by do teď. V ústech se mu zatím nahromadila železitá chuť krve, která ho nutila si odplivnout. Zranění mu ale ještě stále nedocházelo. „Nehráblo ti?!“ Vykřikl na něj a pokusil se zkrátit jejich vzájemnou vzdálenost. „Kreténe vypatlanej!“ Věnoval mu nadávku a napřáhl se po další ráně do Finnova obličeje. Oba byli stejná váha a Finnova nepatrná výšková převaha neměla na souboj vliv. Alespoň prozatím, dokud byli oba na zemi.

*Rozpravaju sa na rôzne témy, pričom ma na perách jemny úsmev. Keď spomenie šperky prikývne a usmeje sa.* Ano. Boli sme poctení, že sme mohli vyrábať tieto šperky. *Prizná.* Zaujimave,. Na koňoch som nejazdila uz veľmi dlho. Ako malička som to párkrát skúsila. *Doda a spomenie si na to, ako bola z toho nadšená. Bolo to stále niečo iné, ako to, čo robila obvykle, a zvieratá mala stále rada. Aj keď sa niektorých skôr bála.* Jaj, pardon. *Uvedomi si. Keď ples konci, a princ sa vyberie na odchod tiež sa po chvíli vytrati, pričom je šťastná, že si bude môcť dať z nôh dole tie hrozné lodičky.*

*Dneska má velmi dobrou náladu. Skoro celý den strávila venku v zahradách, protože počasí bylo dneska obzvlášť pěkné. Kdyby nebyl ples, pravděpodobně by procházením v zahradách strávila i celý večer. Ale jelikož ples je, musela krátce před začátkem odejít do své komnaty, kde jí komorné pomohly do světle fialových šatů, které mají na ramínkách a v pase malé kytičky. Lodičky má ve stejné barvě jako jsou šaty. I líčení má sladěné do těchto barev a je velmi jemné. V uších se jí třpytá náušnice ve tvaru květiny ana krk se jí houpe řetízek, se stejným přívěškem. Své blonďaté vlasy má stáhnuté v drdolu a jeden schválně uvolněný pramínek se jí při chůzi houpe u obličeje. Do sálu přijde s velkým úsměvem. V paláci si každý ples velmi užívá a vždycky se těší na další. Hned se rozhlédne po výzdobě, která je jako vždy naprosto nádherná. Když se na výzdobu dostatečně vynadívá, stoupne si stranou, kde sice není uprostřed toho všeho dění a všem na očích, ale mí skvělý váhled na všechno a také všechno. Zatím jen mlčky obdivuje všechny róby různě vysoce postavených dam a do konverzace se nezapojuje.*

Na dnešní ples se velmi těšila. Nemohla se dočkat odreagování, který ji takový ples nabízí. Na sobě má světlé šaty poseté bílíma kvítkama, vlasy vyčesané do drdolu a jemné líčení. Jako poslední si ze stolku před zrcadlem vezme prstýnek, který si navlékne na prsteníček a nyní je její outfit kompletní. Podívá se do zrcadla, aby se ujistila, že jí nic nechybí. Vydá se do velkého sálu, kde se má ples konat. Už z dálky slyší hudbu, která ze sálu vychází. Jde poměrně načas, ale i kdyby se trochu opozdila, nejspíše by to nikomu nevadilo. Přede dveřmi do sálu zpomalí a zhluboka se nadechne a s úsměvem na tváři vstoupí. Porozhlédne se po všech přítomných a na chvíli zůstane stát, aby se trochu zorientovala.

Už pár minut oblečená v krasných růžovo až lehce nafialovělých šatech, které mají hlubší výstřih ale přesto to neukazuje nic extra, je velmi úzký. Ještě jí komorné dolaďovali právě účes, který si Kelly u nic nemohla vynachválit, připadala si úplně jako někdo jiný. Nalíčena jenom lehce ale oči podtrhla linkou aby vypadali větší. Stříbrné boty a doplňky v růžové až stříbrné barvy. Takto se na sebe ještě chvíli dívala v zrcadle a přemýšlela. Následně se tedy s úsměvem vydala do velkého sálu kde se konala dnešní akce. Vstoupila dovnitř a měla pocit, že snad nikdy jí nepřestane bavit se dívat na to jak je to ohromné a také jak to je vždy vyzdobené zcela jinak krásně. Rozhlíží se kolem a sleduje jak jsou ostatní oblečení, opět je trochu jinak ale tak co mohla dělat. Sledovala zda nezahlédne známou tvář.

Tentokrát snad nepřijde mezi posledními. Na to spoléhala snad ze všeho nejvíc a když při odchodu z pokoje zkontrolovala čas, seznala, že by to nemuselo být tak daleko od pravdy. I když její šaty nebyly vyloženě jarně laděné, rozhodla se užít si večer i tak. I kdyby měla být nakrásně jediná, taková černá ovce, dejme tomu. Za chůze se tomu malinko pousměje. Do velkého sálu dorazí bez větších problému, pro jednou. Sama sobě si v duchu zatleská, než projde dveřmi dovnitř, kde se to již začalo scházet. Prozatím se, ostatně stejně jako většinou, rozhodne držet stranou a trochu si na atmosféru zvyknout, než se třeba pustí s někým do řeči. Bude-li k tomu příležitost, samozřejmě. Nicméně sklenku šampaňského neodmítne, tudíž jakmile se jí zmocní, krátce se napije. Na počáteční uklidnění nervů, dejme tomu. Občas to pomáhá, dnes si ale na efekt nejspíš bude muset počkat.

*Dneska měla na tváři trochu větší úsměv než obvykle. Hodně se těšila na ples a to hlavně díky těm šatům, které jí komorné ušili a které jí přijdou naprosto dokonalé. Stejně jako účes, ve kterém má zapletené květiny stejné jako ty na šatech. S úsměvem vejde do velkého sálu, kde se dnes ples koná a rozhlédne se po přítomných lidech, kterým kývne na pozdrav. Projde až ke stolu s občerstvením, kde si vezme jednu jednohubku a pak se otočí čelem do sálu a celý sál si pořádně prohlédne* /Je to tu dokonalý../ *Proběhne jí hlavou a pak uvidí svojí jedinou kamarádku tady, DAVINU, za kterou se vydá* Ahoj, Dav. *Pozdraví jí s úsměvem* Páni, vypadáš naprosto dokonale. *Prohlédne si s obdivným úsměvem její šaty.*

Dnešní večer si chtěla užít. Chtěla poznat většinu ze soutěžících, než je rozdělí vyřazování. Ty z prvních ani moc neznala a to byla chyba. Poměrně dlouho se hrabala v šatníku, než jej komorné pomohli vybrat ideální šaty. Rozhodla se zvolit netradiční, žlutou barvu. Do těch šat se zamilovala na první pohled. Zbytek svého outfitu sladila do motivu sedmikrásky. účes již nechala na komorných, ale byla s ním nadmíru spokojená. S hlubokým nádechem opustila pokoj a s doprovodem klapání podpatků se vydala směr velký sál, kde se měla celá slavnost odehrávat. Na tváři se jej usadil lehký úsměv a i když i dnes ničím nebyla jistá, rozhodla se myslet jen na to dobré Dnes žádné ale ani nebo. Prostě jen já a ostatní a s touto myšlenkou doprovázenou hlubokým výdechem vešla do sálu. Nemohla si nevšimnout, že většina lidí zde měla barvy růžové, béžové nebo modré a ona proto vyčnívala z davu. Ale nechtěla se toho strachovat. Nechtěla mít věčně strach, že něco pokazí, že někoho urazí. Už ne. Proto se propletla davem a vydala se hledat kohokoliv, s kým by si mohla popovídat.

Výjimečně trvala na tom, že vše musí být jednoduše dokonalé. To, jestli se její očekávání setkalo s kýženým výsledkem, však stále nebylo úplně jasné. Tato nejistota proudila z její vlastní nevědomosti, co že to vlastně chtěla. Ne, nebylo jí všechno jedno, v tom to není. Jednoduše se nemůže rozhodnout, v tom je háček. Nicméně teď už je stejně na jakékoliv změny pozdě. Překvapivě je i nadmíru spokojeně. Dokonce to vypadá, že se úplně neminula tématem. Konečky prstů přejede po hebké látce šatů, než se usměje na svůj odraz v zrcadle. Déle otálet  už by bylo nejspíš zbytečné, tudíž se sebere a volným krokem vyrazí směrem k sálu, kde se má ples pochopitelně konat. Po cestě si neodpustí menší zastávku u pokoje Noaha přece jenom jí slíbil, že půjde také. A tudíž ti dodrží, i kdyby ho měla dotáhnout. Sice jde krapet s předstihem, ale to snad ničemu vadit nebude. Nezdržuje se s klepáním a rovnou dveře otevře. "Jsi připraven? Nebo na tebe zase budu muset čekat." Nakonec se však oba vypraví k cíli, tentokrát bez přerušení. Jen po pár krátkých chvílích už vstupují společně do sálu. Inu, alespoň Noah vstupuje. Ona, na druhou stranu, do něj rovnou voadne, jak je celá natěšená, div že sebou neplácne rovnou na zem. Naštěstí ji zachrání jen to, že se drží Noaha. Sama nad sebou protočí očima, pořád to ovšem není to nejhorší, co se jí kdy stalo. "Nic jsi neviděl." Připomene ještě, jen pro jistotu. Jakoby nic se tudíž s širokým úsměvem rozhlédne po celém sále. Nemůže si odpustit pár němých komentářů k šatům dívek, všechny samozřejmě jen pozitivní. Všechny vypadaly nádherně, jak také jinak. Napadlo ji některou z nich si jednoduše ulovit pro sebe, aspoň na chvíli, než tenhle nápad hezky rychle zahrabe do koutu mysli. Možná někdy jindy, později. Zatím se spokojí s tím, že si tiše brouká jakousi melodii, než pohlédne zpátky na Noaha. Těžko říct, jestli mu ještě udělá dnešního večera ostudu či nikoli.

*S úsměvem se dostaví do sálu, kde se koná ples na příchod Jara. Když tam dorazí a pořádně si prohlédne výzdobu sálu, stoupne si kousek stranou, kde má rozhled po sále, ale není uprostřed dění a všem na očích. Po chvilce se začne rozlhížet po někom, s kým bymohla strávit večer nebo aspoň jeho část. Už se chce vydat na procházku po sále, ale osloví jí Nicole, čímž se jí rty roztáhnou do ještě většího úsměvu.*/Tak zatím nikoho hledat nemusím./*Šťastně se otočí na kamarádku, kterou moc ráda zse vidí.*Ahoj Nic.Díky, ale ty vypadá mnohem lépe.*Prohlédne si obdivně její šaty.*Úplně jsem si vzpomnělůa na nějakou vílu z pohádky, nádhera.*Podívá se dívce do tváře.*Konečně se zase ukázalo sluníčko.*Usměje se.*Dneska bylo vážně nádherně, že? Moc dobře se procházelo v zahradách.*Vychrlí na Nicole a pak zmlkne, aby i druhá dívka mohla něco říci.*

Pozoruje ostatní lidi a prohlíží si krásnou výzdobu sálu. Ani ji nepřekvapuje, jak krásně vše kolem vypadá, protože ačkoliv je každý ples úplně jiný, výzdoba je vždy nádherná. I všem dívkám to dnes opravdu slušelo a ona jen přemýšlí, za kým by měla přijít jako první. Pohledem zamíří ke stolu s občerstvením, kde zahlédne DAMONA. Bez jakéhokoliv váhání se rozhodne zajít za ním. Chtěla mít ve všem jasno ještě před tím, než odjede do Ruska. Nechce tím nikomu kazit večer a proto doufá, že jejich rozhovor proběhne v co nejlepším duchu. Neruším? Položí mu otázku na začátek, aby ho příliš neotravovala. Víš, moc mě mrzí co se stalo. Řekne a sklopí oči, protože cítí, že jí do nich každou chvíli začnou vytvářet slzy avšak rozbrečet se na plese je přesně to, co za každou cenu nechce.

*Od občerstvení přejde po chvilce ke svojí kamarádce, kterou spatří kousek od ní. S úsměvem jí pozdraví a pak obdivuje její šaty, které jsou dokonalé.* To ne. *Zavrtí s úsměvem hlavou* Obě vypadáme dobře. *Uzavře to nakonec* Děkuju, strašně moc se mi líbí. *Podívá se na ně a pak se zase podívá na Davinu před ní* To je pravda. Už mi chybělo. *Přikývne* Dopoledne jsem si vyšla na kratší procházku. Venku je to teď dokonalé. *Souhlasí s ní* Ples v zahradách by byl skvělý. *Napadne jí a pak se rozhlédne po sále* Ale i takhle je to tady dokonalý.

*Chvilku je na půese sama, ale k její radosti k ní brzy přijde Nicole na kterou se zářivě usměje a hned jí také pochválí šaty, které jso naprosto úchvatné.*Ale jo.*Oponuje jí.*Dobře, to beru.*Zasměje se, když Nicole řekne, že obě vypadají dobře. Hnedka začnr mluvit s sluníčku, které se po dlouhé době pořádně ukázalo a dneska svítilo opravdu hodně.*/Konečně přicházejí teplejší dny./Mně taky. Jaro a léto mám raději než podzim a zimu.*Potřese hlavou.*/V zimě je všechno takové bez nálady./To by bylo skvělé.*Souhlaís hned nadšeně.*/Ples v rozkvetlých zahradách... Vážně nádhera./To je.*Souhlasně přikývne.*Jkao vždy, je výzdoba přímo dechberoucí.*Prolétne očima znovu celý sál. Všimne s i Damona, kterému věnuje úsměv a potom se znovu podívá na Nicole.*Nechceš si dát něco k pití nebo snědku?

Přichází na ples s dobrou náladou a ruku v ruce se svým snoubencem. Má na sobě šaty, které jí koupil právě on. Snažila se k nim sehnat vhodné doplňky, aby vypadala dostatečně reprezentativně a on na ni mohl být pyšný. Jakmile vejdou, dovede ho ke stolu se šampaňským a dává mu ochutnat, její nejoblíbenější značku. Dává mu napít ze své skleničky, protože kdyby mu to nechutnalo, nechtěla by dopíjet dvě skleničky najednou. Nechce se dneska opít. Dnešek si chce užít. Je to zatím jeden z nejlepších dnů jejího života, tak doufá, že to tak i zůstane. Uslyší hrát pěknou písničku, tak se Skye zeptá, jestli chce tančit. Ona sama na to má náladu, protože stát celý večer u šampaňského není na plese úplně ideální zábava.

Lhala by, kdyby řekla, že jí jeho postoj neznervozňuje, protože se opravdu bojí jeho reakce. Věděla, že se jí Damon na tuhle otázku dříve nebo později zeptá a rozhodla se k němu být upřímná.  I kdyby mu odpověděla, že to neřekla nikomu ze selekce, stejně jako na filmové noci, měla by pravdu, protože Tara už v selekci dávno není. Nicméně se rozhodla mu říct celou pravdu a riskovat tak všechno. Jenom Taře, ale ta už není ani v selekci. Odpoví na jeho otázku. Omlouvám se, mrzí mě to. Omluví se mu a cítí, že už má zase na krajíčku.